• Úvod
• Historie
• Tréninky
• Akce
• Výsledky
• Fotogalerie
• Média
• Rozhodčí

KontaktyJudo Mariánské Lázně

Klubový FACEBOOK
Klubový e-mail:
	budoml@tiscali.cz
Ivan Korol
E-mail:	ivankorol@seznam.cz
Mobil:	739 543 330
Karel Tesař
E-mail:	apsoft.cz@gmail.com
Mobil:	777 205 984
Martin Schuster
E-mail:	schustermartin@seznam.cz
Mobil:	602 275 011

MapaBudo clubu

Finanční podpora
činnosti mládeže

Sponzoři

NávštěvnostBudo-clubu

Akce Budo-Clubu

Obsah

7.2015 - Cyklodovolená Kralovice, Nadryby

Fotografie pořízené Martinem Schusterem z tradiční bikové expedice najdete zde.

Samostatné album s fotografiemi z leteckého muzea je k nahlédnutí zde.

Zpět na obsah

1.2014 - Kuželky

Novinový článek z kuželkářského turnaje zde.

Zpět na obsah

7.2013 - Biky Hradecko

Fotografie pořízené Martinem Schusterem z tradiční bikové expedice tentokrát z Hradecka najdete zde.

Zpět na obsah

1.2.2013 - Doškolení trenérů a rozhodčích III.třídy - Nové Hamry

Fotografie pořízené Martinem Schusterem najdete zde.

Zpět na obsah

7.2012 - Biky Písecko

Fotografie pořízené Martinem Schusterem z tradiční bikové expedice tentokrát z okolí Písku najdete zde.

Zpět na obsah

5.2.2011 - Doškolení TR III. a RO III.

05.02.2011 se konalo v Nových Hamrech u "Uhlobarona" Doškolení TR III. a RO III. Naplánovali jsme si prodloužený víkend na běžkách. Nejtvrdší jádro dorazilo už v pátek v poledne ma vyrazilo do stopy. Ta byla však naměklá na zmrzlá, že se nepodařilo užitečně namazat a lyže klouzaly do všech stran. Tak jsme se dotrápili až na pláň před Chaloupky, kde foukala doslova vichřice. Tam jsme to otočili, další postup neměl cenu.

Karel mazal, žehlil, ale bylo to stejně na prd:

Akci zahájil předseda KV SJu Pepa Mošna

Pak se ujal slova Martin Schuster. Školení trenérů bylo zaměřeno na práci s dětmi.

Pak následovalo školení rozhodčích, které vedl Karel Tesař. Bylo zpříjemněné tradičním dietním bůčkem a klobásami z Odravy.

V sobotu přišla obleva, takže místo běžek jsme vyrazili pěšky do Jelení na vyhlášený segedínský guláš. I přes špatné počasí byla hospoda plná běžkařů-zoufalců, kteří se brodili sněhovou břečkou. Večer jsme začali saunou, pokračovali posezením a tři filozofové šli po vyčerpávajícím hodnocení života spát těsně před šestou hodinou ranní - k velké radosti spáčů.

Zpět na obsah

7.2010 - Biky Netolicko

Fotografie pořízené Martinem Schusterem z tradiční bikové expedice tentokrát z okolí Netolic najdete zde.

Zpět na obsah

14.1.2011 - Turnaj v kuželkách

V Chebském deníku byl zveřejněn článek o kuželkářském turnaji PEPA CUP v Teplé. Klikněte na odkaz ZDE

Výsledky turnaje ke stažení ZDE

Zpět na obsah

7.2010 - Biky Netolicko

Fotografie pořízené Martinem Schusterem z tradiční bikové expedice tentokrát z okolí Netolic najdete zde.

Zpět na obsah

18.6.2010 - Závěr sezóny na Prelátě

Pro ilustraci předkládáme pouze pár fotografií z vydařeného večeru.

Zpět na obsah

16.10.2009 - Oslava 140(50+50+40) let v Morrisonu

16. října 2009 se konala vydatná oslava sdružených kulatin v rockovém klubu Morrison v Hamrníkách. Oslavenci byli Zdeněk Duchek (trenér judo mrňousu) 50, Ivan Korol (předseda a trenér těch větších judistů) 50 a Radek Malinovský ( trenér karate a spolujezdič na biku) 40. Postupně se od 19 hod sešlo na 40 slavičů z řad judistů, karatistů, aikidistů, rodinných příslušníků a kamarádů oslavenců. Pro nakrmení slavičů připravily manželky oslavenců parádní raut, za což jim náleží hluboká poklona a dík. Dalším povedeným kouskem manželek bylo zahájení oficiální části nástupem v kimonech s dorty pro oslavence. Řady gratulantů zahájil jednatel klubu juda Martin Schuster, který předával samurajské meče od členů klubu juda a obdobně Rosťa Milota předal meč Radkovi za karatisty. Zdravici za krajský svaz juda pronesl krajský president Pepa Mošna. Pak už byli oslavenci zavalení různými kvalitními pitnými a jedlými dary. Problém s alkohol nekonzumujícím Radkem vyřešil Martin darem nealkoholickým a to 20 litry Radkovo oblíbené kofoly. Na kofolu Radek jezdí na kole. Někdo na benzín, někdo holt na kofolu.

Po oficiální části zakončené společným fotem byl nějakou chvíli prostor na konzumaci a konverzaci slavitelů. Pak po 21 hodině nastoupila rocková kapela Kocovina a pustila do nás decibely parádních rockových fláků české provenience. Například na "Mochomůrky bíle" rozkýval své tělo třímajíc pulitr i Pepa Milota (dopisovatel sportovních rubrik a multisportovec). Postupně se do křepčení zapojili téměř všichni a to někteří odolávali až do doby zboření zábran jistou dávkou alkoholu. S malými přestávkami travala oslava až do úplného odrovnání slavičů po 2 hodině. Oslavenci vydrželi až do konce, kdy už i kapela toho měla dost. Kupodivu i Zděněk usnul znaven netradičně až kolem půl třetí ráno.

Z oslav bylo pořízeno na 500 fotografii a cca 1 hod video, aby bylo na co vzpomenout v domově důchodců.

Oslava byla velmi zdařilá ani nikdo negrcal, jedině počasí nám nepřálo jelikož padal dešťosníh.

Závěrem patří velký dík Jirkovi Faměrovi majiteli klubu a frontmenovi Kocoviny v jedné osobě , jeho manželce a synovi (za přísun pitiva) i muzikantům z Kocoviny za parádní večer.

Pro ilustraci připojuji pár foteček

Zpět na obsah

Červenec 2009 - Biky Mělnicko + Kokořínsko

Tradičně první týden prázdnin vyrazila skupina 7 bikerů v sestavě Karel, Kájina, Alena, Ivan, Martin, Radek a Jana z Budo-Clubu na kilometry v sedlech kol. Byla to už v pořadí dvanáctá týdenní výprava po krásách Česka a tentokrát na Mělnicko a Kokořínsko.

V sobotu dopoledne jsme naložili dvě auta bagáží , navrch se na střechy nasadily bicykly a vyrazili jsme ve 13 hod směr Mělník.Tentokrát jsme zvolili pozdější příjezd z důvodů Martinových rodinných poviností. Cestou jsme se stavili na pozdní oběd v Krušovickém hotelu, kde si Karel s Kájinou spravili chuť kačenou s knedlíky. Tato počáteční epizoda byla motem celého výletu, žrali jsme jako medvědi.

Původní záměr ubytovat se v kempu v Kokořínském dole jsme zamítli. Poté co jsme přijeli do propršeného, malého a tmavého kempu jsme obrátili auta a odjeli zpět do Mělníka, kde jsme se usídlili na celý týden v městském kempu. Po večerní stavbě stanů jsme dali prohlídkovou procházku po historické části Mělníka s večeří.

V neděli ráno, po vydatné snídani nakoupené v sousedním Kauflandu jsme vyrazili na první výlet romantickým Kokořínským údolím. Po radě vedoucího kempu jsme jeli mírnou objížkou ale téměř po rovině. První čumendová zastávka byla u rybníku ve skalách na Harasově. Pak jsme to po několika kilometrech zapíchli na první pivko. Po dalších kilometrech jsme zdolali další postupný cíl hrad Kokořín i s vyhlídkou z věže na zarostlé Kokořínské údolí.

Při výjezdu z údolí směrem na Nosálov jsme netrefili správnou odbočku. Vydupali jsme 2 km do krpálu a až po sjezdu do Mšena jsme zjistili, že jsme někde mimo mísu. Plánovaná zastávka na oběd v roubené hospodě v Nosálově se po vydatném pozdním obědě stala bodem obratu. Původně plánovaný cíl Bezděz se jevil příliš vzdálen. Nejlepší zážitek zde měl Radek, který natlačil do hlavy "pouhé 3 blbouny".

Zpáteční už správnu cestou jsme se stavěli na koupáku v Harasově. Při jízdě místy trialovou cestou zadem ke koupáku, předvedla Jana zajímavou bikerskou figuru, válení sudů na po zarostlém břehu. Pak už nastalo zasloužené čvachtání tlupy upocených naháčů. Vzniklo zde též několik zajímavých fotografických snímků, kde vévodí Karel "diskobolos". Poslední štací byl skalní byt v Lhotce, i tak se kdysi bydlelo. (cca 70 km)

V pondělí se přihnala další parta bikerů rodinka Šestáků (moderně 4 6áci). Hned po příjezdu jsme je vyhnali na etapu s cílem na České památné hoře Říp. Když už tam byla i Eva a Vašek tak proč ne my. Začátek trasy kolem zdymadel na vltavském kanále byl docela výživný, neboť trasa vedla zátopovým územím kolem lehce rozvodněné Vltavy. Zábavným momentem byl průjezd celé kolony megalouží o délce cca 10 m a hloubce místy 30 cm.

Zajímavý prvek předvedl Standa, který převezl malého Štěpána na štangli a ve druhé cestě vezl přes louží jeho kolo. Nezáživnou rovinou s kopečkem kolem psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích jsme dojeli pod Říp. Dokonce se nám podařílo najít funkční hospodu a pojíst. Pak prišel bohovský kopec, který celý nevyjel ani Martin s Alenou a na vytouženém vrcholu rotunda s lešením a hospoda s nejdražší letošní kofolou. Holt horská přirážka. Jinak zklamání, nebylo vůbec nic vidět pro lesní porost. Zpět jsmé jeli přes Horní Počáply, kolem elektrárny Mělník, což byla o svátěčním odpoledni klidná 10 km časovka po téměř rovině. Večer jsme v kempu zasedli do altánu.

V úterý jsme v kompletní sestavě vyrazili na rovinatou etapu kolem Vltavy přes Nelahozeves do Veltrus, kde jsme se opravdu královsky přejedli. Po vnější prohlídce zámku jsme přes Kralupy dorazili do bodu obratu v Máslovicích. Měli jsme v úmyslu navštívit muzeum másla,leč bylo zavřené. S jednou hospodovou pauzou jsme pak přes Odolenou Vodu a Obříství dorazili podle Labe do Mělníka. 70 km bylo pro kluky Šestákovic víc než dobrým výletem.

Ve středu jsme si vybrali jako cíl hrad Houska kam jsme jeli v plné sestavě levou stranou přes vesnice nad kokořínským udolím. Před výjezdem na hrad jsme svedli boj s Karlovou chutí na segedín. Na zpáteční cestě nás čekalo staré známé kokořínské údolí, krmení v hospodě v Ráji, oprava jednoho píchlého kola. Večer se rozhodli 6áci opustit naší společnost a odfrčeli domů. Večer jsme si nakoupili jídlo a konzumovali jsme v altánku vedle kempové hospody. Zajímavým jevem mělnických supermarketů bylo, že večer přijely hordy Rumunů a vykoupily všechno pečivo.

Ve čtvrtek jsme si dali výjezd přes Řepín do Mšena.Ovšem před tím jsme se jako vždy vydatně nasnídali.

Ve Mšenu jsme kromě oběda koukli na parádní městskou plovárnu -lázně a divokou cestou sjezdem mezi skalami sjeli opět do kokořínského údolí. Zde jsme konečně absolvovali prohlídku místního přírodního skvostu Mšenské pokličky. Večer jsme na radu táty Jelena navštívili vyhlášenou terásku a natlačili opět vydatně hlavy.

V pátek jsme absolvovali poslední bikovou etapu rovinou ke Štětí, kde jsme se vyhnuli bouřce. Pak už přišly kopečky přes Chcebus a divoká údolíčka k Vidími a do Šimanovic kde nešlo minout vyhlášenou hospodu Nostalgická Myš. Bylo vidět, že už má svá nejlepší léta za sebou. Pak jsme vydatným sjezdem a brutálním dokopcem dorazili do Kokořína, přes Vysokou dojeli zpět do Mělníku.

V sobotu jsme sice chtěli část trasy jet, ale výletní loď na, kterou jsme se nalodili nikde nestavěla. Tak jsme si to užili a kochajíc se krajinou i podávaným pivečkem jsme propluli trasu Mělník - Obříství a zpět. Odpoledne jsme pokračovali v kochání a konzumaci vydatného oběda. Většina osazenstva odpoledne prolenošila až na pár hráčů minigolfu. Zlatým hřebem večera byl tatarák v kempové hospodě. Takovou hromadu topinek jsme už dlouho nesežrali.

V sobotu už nás čekala jen prohlídka terezínské pevnosti, oběd v Litoměřicích a cesta domů.

(Zapsal Ivan)

Zpět na obsah

Červenec 2008 - Biky Žďár nad Sázavou

Tradičně první týden prázdnin vyrazila skupina 8 bikerů v sestavě Karel, Kájina, Alena, Ivan, Martin, Radek, Jana a Natálka z Budo-Clubu na kilometry v sedlech kol. Byla to už v pořadí jedenáctá týdenní výprava po krásách Česka a tentokrát části Vysočiny.

V sobotu dopoledne jsme v sestavě Martin, Kájina, Ivan a 1 kolo naskočili na vlak směr Žďár nad Sázavou. Radek se svou rodinou měl jinou verzi cestovního plánu a tak dorazil večer na místo. Tentokrát zvolil pozdější příjezd z důvodů rodinné oslavy Karel s Alenou. Jelikož kapacita autonosičů byla jen na 7 kol volila část výpravy dřívější přesun vlakem. Po večerní stavbě stanů jsme dali večeři na Stezce a spánek.

V neděli ráno jsme vyrazili na pěší výlet na světoznámou památku Unesco kostel Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Po cestě jsme dali lehkou snídani a kafe na zámku. Po prohlídce Zelené hory jsme se řádně nadlábli v restauraci Táferna. Radek s Janou a Natálkou jeli oblažit své příbuzné. V odpoledních hodinách dorazil Karel s Alenou. Dostavěl se tábor v kempu u Tálské nádrže a dali jsme koupel. Počasí bylo na začátek výstavní leč nemělo dlouhé trvání

V pondělí nás čekala první cykloetapa. Naplánovali jsme návštěvu Devíti skal cestou přes Nové Město. Ráno jsme se řádně nakrmili v bufetu Vesna v 5 km vzdáleném Žďáru. Pak jsme v houpajícím se terénu dorazili do Nového Města.

Tady byla jedna veselejší historka kdy kochající se Karel přistál na náměstí za kostelem v betonovém květináči. Jelikož nám začala blikat kontrolka tak jsme se po cca 3 km zapíchli na Maršovské Rychtě. Posléze jsme zjistili, že to bylo zavčasu neboť začalo krutě cedit a bouřit. Déšť trval cca 4 hodiny a po dvou obědech jsmé opustili Novoměstsko vlakem (cca 25 km)

Ráno v úterý jsme v ponurém počasí vyrazili přes Velké Dářko do Škrdlovic, kde jsme měli objednanou exkurzi v malé sklárně. Provedla nás sama uřadující ředitelka jinak předsedkyně komise rozhodčích Věra Pelantová. Krom toho, že jsme se ve Sklárně ohřáli tak ještě Karel a Kájina stvořili nějaké skleněné koule foukáním na vlastní hubu. Po silnicích Vysočiny jsme dorazili na Devět Skal s mezizastávkou v hospodě pro krutý déšť.

Další cíle našeho putování byly v okolí. Zajímavá díla v okolních lesích tvořil místní lidový umělec z betonu. Bylo zde k vidění mostrum připomínalící šneka, obří rak u rybníků v Račíně, hlava Mamlasa a dokonce hlava mamuta.

Mezi experimentální zážitek lze zařadit i koštovací konzumaci žabích stehýnek v restauraci Taferna u zámku Kinských. Nejpovedenější etapa byla závěrečná jízda na hrad Pernštejn, který jsme, ač to nebývá zvykem, navštívili i zevnitř. Tento rok jsme opustili model putovní a založíli jsme základnu v jednom kempu ,ze kterého jsme vyjížděli hvězdicově do okolí.

Dál se nebudu podrobněji rozepisovat, jen ještě opravdu existuje Konec světa až někde u Žďáru nad Sázavou kam hnal nějakého zláka Křemílek s Vochmůrkou.

(Zapsal Ivan 2008)

Zpět na obsah

2007 - 60let Zdeňka Šestáka

Touto cestou chtějí členové Budo Clubu Mariánské Lázně poblahopřát dlouholetému členovi, judistovi ,funkcionářovi , rozhodčímu a kamarádovi k 60. letům.Zdeněk je jedním z odchovanců a dnes i pamětníků 47 let existence juda v Mariánských Lázních. Sice ne úplných začátků, ale podstatné části ano. Zatím se nám nepodařilo z něj vyrazit jeho memoáry do rubriky vzpomínky tak alespoň to na co se podařilo vzpomenout. V 70.-80. letech proháněl Zdeněk skupinu dorostu a dospělých ve škole Jih, působil také několik let jako předseda krajského svazu juda, dlouhodobě jako rozhodčí 1.třídy. Přes všechny vykonávané funkce za soudruhů byl hrdý na to, že předseda komunistické oraganizace v nejmenované fabrice prohlásil" Šesták do strany jen přes mojí mrtvolu". V dobách totalitních navázal Zdeněk pro oddíl spolupráci s oddílem juda z NDR v Greizu, kam jsme několik let jezdili na bezvadné sportovní dny místní továrny na plasty a užili si mnoho legrace. Památná je příhoda kdy parta mládežníků Rozhoň, Šišková, Schuster, Barták atd. osolila Zdeňkovi pivo když šel po obědě na záchod a ten jim pak osolil odpoledne, honil je do kopce po stovkách schodů. Dnes už Zdeněk netrenuje a ani fotbálek už nehraje protože má problémy s páteří, ale kontakt udržuje stále. Oslava Zdeńkových narozenin byla velice povedená. Už začátek byl pěkný, domluvili jsme se, že si ze Zdeňka trochu vystřelíme. Každý mu při příchodu předal nějakou ptákovinu i cedulku na předem darované meče mu vyrobil Martin s chybami. Ocenění, pamětní plaketu předal za krajský svaz juda sám předseda Pepa Mošna. Zlatým hřebem byl vpád Míry a Zdeňka s velikým podnosem na ,kterém sedělo pečené prasátko se zelím a šedesát knedlíků. Pak se teprve začaly předávat pořádné dárky a oslava se rozjela naplno. Nikdo si nemohl stěžovat na nedostatek jídla , pití a dobré zábavy. Taneční vložka na ruské častušky a revoluční písně v podání Zdeňka Duchka byla velmi kvalitním kulturně politickým počinem. Nejvytrvalejší slaviči odjeli domů ve 4 hodiny ráno. Všichni jsme se totálně přejedli a po dlouhé době se i vydatně zazpívalo.

Zpět na obsah

Červen 2007 - Závěr sezony

Letos už tradičně proběhlo v polovině června setkání rodičů, členů klubu a všech příznivců na Prelátu. Opět tradičně se grilování hužvy ujal hospodář Karel Tesař. Zábavu zajistili dvě až tři kytary střídavě obsazované amaterskými muzikanty. Letos podpořil svou kreací mohutně svého otce Míru i Matouš Zolotar. Velmi nadějně rozjetou zábavu nekompromisně uťal cca 4 hodinový slejvák , který vypláchnul i ty nejotrlejší. Pod plachtou provizorního přístřešku se ješte dopil sud a kolem 2 hodiny nebyla na Prelátě mimo spících v pavilonu pramene ani noha.

Zpět na obsah

Leden 2007 - Kuželky

V tepelské kuželně se odehrál VII. ročník turnaje Pepa Cup, jehož se účastnilo 27 převážně mariánskolázeňských závodníků z řad karatistů, judistů, aikidistů a orientačních běžců. Házelo se na ,jako vždy šedesát hodů - 3krát 15 do plných a 1krát 15 na dorážku. Úroveň rok od roku stoupá, letos se přes hranici 200 bodů dostala více jak polovina startujících a padaly i osobní rekordy. V počátcích to byli pouze jednotlivci. Padl dokonce rekord turnaje. Dosud byl jeho držitelem orientační běžec Jaroslav Jirásek z Chebu, který předloni srazil 255 kuželek. Tato hranice byla letos překonána o 17 kuželek.

Po odházení Josefa Miloty, několikanásobného vítěze z minulých let, jenž dosáhl 248 bodů, o které se zasloužilo hlavně 91 sražených kuželek do plných na třetí dráze, se zdálo, že je o vítězi rozhodnuto. Proti byl ale trenér karate Robert Csekés. Ten po výkonech 74, 60, 85 a 53 zdolal metu 272 bodů a suverénně zvítězil. Jak tvrdili někteří, přišel tímto triumfem zřejmě o své poslední kamarády.

Csekés si už od rána velmi věřil a tvrdil, že přišel jedině vyhrát. Už při rozhazováním se vsadil s judistickým pokladníkem Tesařem, že sundá na jeden hod deset kuželek. Po přepočítání zjistil, že kuželek je jenom devět, a tak hned v úvodu platil nějaké to pivo. Při posuzování vítězových výkonů na jednotlivých drahách si ale nelze nevšimnout jeho nevyrovnanosti při házení do plných. Šedesát na druhé dráze je dost slabý výsledek. Nicméně s jeho 53 body na dorážku by byl navýsost spokojen asi každý aktivní kuželkář. K této sumě mu kromě dobrého dorážení i značně pomohlo dvojnásobné sražení všech kuželek na jeden pokus.

Za stříbrným Milotou se na třetí příčce umístil Jáchym Klimko (240). Všichni tři z medailových pozic jsou členy oddílu karate. Překvapilo čtvrté a páté místo Zdeňka Jedličky (234) a Zdeňka Javorského (230), mladíků z oddílu aikida.

Pořadí od šesté příčky mělo tuto podobu: Zdeněk Duchek (224), Ivan Korol (219), Michal Bruška (217), Stanislav Šesták (216), Radek Malinovský (213), Miroslav Zolotar (211), Radek Szoke (211), Martin Schuster (204), Alexander Tóth (203), Michal Škroch (200), Petr Johana (190), Jana Korolová (189), Karel Tesař (185), Jiří Klimko (180), Vlaďka Borsiková (171), Vlaďka Šestáková (169), Pavla Jungová (166), Anna Klimková (156), Petr Tengler (154), Jiří Sedlák (139), Lucie Jungová (129) a Zdeněk Třešňák (125).

Hned po odehrání hlavní soutěže se uskutečnil vyřazovací turnaj na deset hodů do plných. Přítomní byli do vyřazovacího pavouka nasazeni podle výsledků předchozí disciplíny. Největším překvapením byl postup nenasazené Vlaďky Borsikové až mezi nejlepších osm. Ta měla ale smůlu v tom, že se její poslední soupeř nedostal do finále, čímž přišla o možnost hrát repasáž o třetí místo.

I ve vyřazováku si vedl výborně Robert Csekés, jenž ani jednou nezaváhal a podruhé za odpoledne zvítězil. Ve finále zdolal oddílového kolegu Radka Malinovského. Třetí příčku obsadili Jáchym Klimko a Josef Milota, pátí byli Michal Bruška a Zdeněk Javorský a o sedmé místo se podělili Alexander Tóth se Stanislavem Šestákem.

Cen, jimiž přispěli do turnaje všichni účastníci, bylo dost, a tak i ti, kteří skončili v poli poražených, odcházeli domů jako po dodatečném Ježíškovi.

Zpět na obsah

Srpen 2006 - Orientační běh Kamzík

Tradiční akce na konec prázdnin členů oddílů karate, juda a orientačního běhu z Mariánských Lázní v orientačních disciplínách, které se pod názvem Kamzík 2006 ,letos se konal už XXII. ročník. Mezi více jak třiceti návštěvníky bylo nemálo těch, kteří se více či méně účastní od začátku.

Vloženou disciplínou na ploše o velikosti asi poloviny volejbalového hřiště v symetrickém obrazci rozmístěno 23 stojanů s lampiony se povedlo nejrychleji oběhnout Lukáši Kupkovi.

Hlavní závod jednotlivců byl letos klasicky těžký hlavně pro méně zdatné , už to je spíš tréninkový závod pro stále četnější orienťáky.

Kategorii elity, tj. závodníků, kteří se OB nevěnují pravidelně, vyhrál Radomír Malinovský z oddílu karate. Jmenovaný slavil vítězství i v letech 1992, 1997 a 2004. Druhého v pořadí, judistu Martina Schustera prvního z let 1998, 2000, 2001 a 2003, porazil o pouhých 14 sekund. Třetí Lukáš Kupka měl už za vítěze ztrátu 7 minut a 44 sekund.

Letos udělil pořadatel Pepa Milota druhé "Pepovo ocenění druhého stupně" tentokrát ho získal předseda oddílu juda Ivan Korol, běžel na Kamzíku podvacáté.

Zpět na obsah

Červenec 2006 - Biky Lipno-Šumava

Po letech jsme se letos na počátku prázdnin na týden rozhodli opět navštívit Šumavské kopce. V sestavě Kájina, Martin, Ivan a Maliny-Radek,Jana s Natálkou. Začátek jsme odpíchli na Hluboké kam jsme dojeli vlakem a Maliny zabezpečovacím autem. Jelikož bylo zrovna po vydatných deštích tak byl kempový rybník docela plný. Jelikož máme kliku tak jsme vyrazili ráno na zámek a bylo azuro. Zámek Hluboká je prostě skvostný. Po vydatném focení jsme usedli na kola a vyrazili po cyklotrase na Český Krumlov. V Krumlově jsme udělali očumovací kolečko a po neuspěšném čekání na jídlo v hospodě u řeky jsme odjeli hledat potravu jinam. Úspěch jsme měli za Krumlovem v prázném kempu. Nakrmeni jsme se vydali Přes Kájov do Černé v Pošumaví. Cestou jsme si udělali nábližku přes brutální cca 3 km kopec. Sjezdík do kempu už těsně před západem slunce byl brnkačka.

Ráno jsme se nakrmili u místní samošky a přes most jsme pokračovali do Horní Plané. Zde jsme se nalodili na přívoz a po druhé straně Lipenské nádrže jsme šlapali se zastávkou na pivě a nedaleko hráze další koupací, na hráz. Po cestě od hráze bylo k vidění luxusní sídla pod obcí Lipno kde jsme vzdali občerstvení. Vydatná obědo-večeře v Frymburku za tropického vedra už byla nedaleko cíle což byl opět kemp v Černé. Zde jsme neopemenuli navštívit letní kino kde dávali film o Radkovo kámošovi obchodníku se zbraněmi Orlovovi.

Ráno jsme po repete v samošce vyrazili přes Horní Planou do čerstvě otevřeného Boletického vojenského výcvikáče. Radek s Natálkou vyrazili autem hledat vhodný kemp kolem Volar. Začátek cesty v Boleticích byl romantický a pak začal výživný krpál lemovaný stovkami mravenišť. Po dlouhých minutách šlapání jsem musel s kola slízt abych mohl mlátit zběsilá hejna hovad. Po výjezdu na kopec následoval dlouhý sjezd a za odměnu další neméně dlouhý krpál. Krajina byla krásná bez živé duše a lidských sídel. Po výjezdu z prostoru jsme se setkali s Radkem a Natali. Dali jme si v tropickém vedru nějaké tekutiny v postinství a sjeli do Volar na vydatnou obědo-večeři. Nakrmeni jsme se vydali do kempu v Horní Vltavici. Kemp byl takový vodácko-skautský a po vymáchání vlků v prý "Teplé Vltavě" jsme usedli k místnímu občerstvovacímu stánku a doplnili vydatně vypocené tekutiny.

Ráno jsme chvíli pátrali po nějaké obživě ,ale nakonec to dopadlo OK a vyrazili jsme na horskou etapu směr Borová Lada a Kvilda. Jana se ujala přesunu vozidla do Annína a Natálka se nechala odradit kecy o horké etapě a jela s ní. Tady to bylo správné cyklistické maso. Cyklobusy vyplivli několik tlup bikerů a všude bylo solidně plno. Po prohlídce muzea šumavského parku na Kvildě jsme zajeli na Modravu ,kde byla papací a bumbací pauza v narvané hospodě. Za Antýglem jme tlačmo absolvovali mírný dokopec na Horskou Kvildu. Martin se sice ošíval , ale jít opačně tak by to nevydýchal. Z Horské Kvildy jsme se vydali na blbou stranu , ale po cca 2 km jsme to zjistili, tak jsme se vrátili vstříc pěkně černým mrakům. Měli jsme štěstí a mezi mraky jsme prokličkovali bez velké újmy. V údolí Vydry odkud jsme přejeli na Horskou Kvilku ale pěkně lilo. Po 11 km sjezdu jsme se už nedaleko Annína setkali s Janou a Natálkou které se v hospodě nudili, ale v dešti se jim do krpálu nechtělo. Kemp v Anníně je docela velký a každoročně decimován rozvodněnou řekou. Po vydatném vymáchání v betonovém bazénku jsme opět tradičně do nočních hodin doplňovali tekutiny v restauraci kempu.

Ráno jsme až na šoférujícího Radka useli naposledy do sedel biků a posledních pár km dojeli do Sušice kde jsme se pěkně nadlábli a jeli jsme na nádraží. Měli jsme trochu obavy o dopravu kol , ale bez velkých problémů jsme s přestupy v Horažďovicích a Plzni dojeli k večeru domů.

Zpět na obsah

Červen 2006 - 2.ročník atletického pětiboje

Předposlední pátek školního roku 2005-2006 se uskutečnil 2. ročník atletického 5.boje. Po loňském prvním ročníku se letos účastnil jen jeden judista Ivan Korol. Ostatní to vzdali pro obavy ze zranění před prázdninami, no prostě byli líní jako mrchy. Letos opět příšli za karate Robert Czekesz a Radek Malinovský. Pepa Milota odjížděl už v pátek na závody v orienťáku a pěkně ho to štvalo, že nemohl do klání zasáhnout. Pět disciplin Běh 60 m, skok daleký, kouli, disk a oštěp absolvovalo letos 6 mužů a 5 žen nad 30 let. Pořadatelé byli rodičové atletů ,kteří na rozdíl od nás mají alespoň ponětí o technice. V závěrečném účtování dle tabulek víceboje pro mladší žáky (na víc zatím nemáme) se v ženách umístila první ředitelka soutěže Vlaďka Borsiková,2.Andrea , 3.Lenka Suská ( bývalá judistka), V kategorii mužů vylepšil své loňské 3. místo Robert C. na 1. místo, 2.místo obsadil po loňském triumfu Radek M. a 3. po loňském 5. Ivan.K. Závěrečné vyhodnocení proběhlo v restauraci u fotbalového stadionu Viktorie. Medaile předával olympionik , světový rekordnan a mnohonásobný vítěz, skokan do výšky Jaroslav Alexa. Jak napsal Pepa Milota do novin Šebrlemu roste konkurence. Tímto tempem ho všichni dohromady za 100 let dostanem!!

Zpět na obsah

Leden 2006 - Lyžovačka v Nových Hamrech

Poslední víkend ledna jsme v počtu 15 lidí přijali pozvání chebského judisty a současného uhlobarona P. Mošny na návštěvu judistické tělocvičny v Nových Hamrech. Víkend byl co do počasí snad nejhezčí této dlouhé zimy. Skupina pravověrných běžkařů nalítala na běžkách během prodlouženého víkendu cca 80 km po hřebenech Krušných hor v Čechách i v Německu. Matky s dětmi a někteří sjezdaři se věnovali i lyžovačce na sjezdovkách či sáňkování. Ve večerních hodinách jsme oslavili Karlovo 51 narozeniny. V tomto horském středisku nedaleko Nejdku jsme našli skvěle připravené tratě na běžky i dobré sjezdovky za solidní ceny. Pro velký ohlas jsme si předběžně domluvili další obdobnou akci na kola v letě.

Zpět na obsah

Leden 2006 - Kuželkový turnaj Pepa Cup

Už šestý rok začínáme sportovní rok (letos druhou lednovou sobotu) kuželkami. Borci z mariáskolázeňských oddílů orientačního běhu, juda, karate, aikida a bezpartajních se utkali v koulení kuželek v Teplelské kuželně. Turnaj trvající od 13 do 18 hod se skládal na 4 dráhách pro každého z 60 hodů - 45 hodů do plných a 15 hodů dorážky a pak ještě z vyřazováku na 10 hodů. V hlavní soutěži bylo vidět spoustu stylů i různě hodnotných výkonů. Konstatovali jsme, že i kvalita výkonů se rok od roku zlepšuje ,ale že koule jsou čím dál tím menší a kuželky dále od sebe.

Turnaj vyhrál letos Jáchym Klimko (karate) v osobním rekordu 243 b. Pepa Milota (karate-OB)skončil o pouhý bod na 2. místě v solidním výkonu 242 b. Třetí místo obsadil Jirka Dostál (judo) 237 b. Na 4.místě se umístil Radek Malinovský (karate). K velmi dobrému výkonu se rozjel i 5. Martin Schuster (judo).

Po hlavní soutězi se rozlosoval vyřazovák, kde se po dlouhém celodenním čekání, posilování jídlem i pivem utkali vždy dva na deset hodů , dále postupoval lepší. Zde se Pepa Milota nedal zaskočit a s přehledem vyhrál. 2.skončil s jedinou prohrou ve finále Ivan Korol. 3. místo vybojoval výhrou oprav Martin Schuster poté co odsunul v souboji na 4. místo Vlaďku Šestákovou.

Zpět na obsah

Prosinec 2005 - Víkend na kole v rakouských Alpách

Na předposlední víkend letošních nevalných prázdnin zaktivizoval Karel ještě jednou oddílové bikery na pěknou vyjížďku. Podle tipu na výlet z Lidovek jsme se nechali nalákat do Alp ke Krimmelským vodopádum a jezeru Zel am See. Ve 14 hod pátek odpoledne jsme naložili kola na dvě auta a v sestavě Karel, Alena , Martin, Ivan, Standa a Vlaďka jsme vyrazili přes Broumov na Regensburg, Mnichov a Salsburg. Po 450 km jsme přistáli v kempu SAS v alpském udolí mezi Zelem a nedaleko od Krimmelu. Cesta byla v horkém počasí leč předpověď nestála za nic.

Už v noci začalo pršet, ale ráno to ještě šlo. Nasedli jsme na kola a vyrazili údolím vzhůru cca 7 km ke vstupu do národního parku u Krimmelských vodopádů. Po cestě kolem horské řeky začalo drobně pršet což střídavě pokračovalo až do poledne. Nadití v pláštěnkách jsme absolvovali s davem turistů prohlídku poloviny vodopádů. Jsou opravdu pěkné a kdyby bylo hezky.

Po prohlídce jsme nasedli na kola a jeli údolím směrem dolů. Nenechali jsme se umluvit Karlem k posečkání v kempu až přestane pršet, a ono nepřestalo a pršelo až z toho byla pěkná povodeň. No a tak jsme jeli a mokli asi 15 km. Když už lilo moc hodili jsme otočku po přestávce v autobusové zastávce jsme totálně promočení dojeli kolem 17 hodiny zpět. V kempu byl u stanů rybník a bylo jasné že sucho asi už nebude. Večerní konzumace dovezeného českého piva na terase kempu byla ještě bezdeště. Pak zas pršelo až do 10 ráno. To jsme vzdali další výlet na kole , zabalili a jeli na obhlídku Zel am See. Pak ještě dál do Salsburgu kde byla opět čumenda cca 3 hoďky. Domů jsme vyrazili kolem 18 hodiny za trvalého deště zácpami na dálnici. Po 6 hodinách jsme byli doma. Výlet byl pěkný ale počasí ne. Tak možná příště.

Zpět na obsah

13.8.2005 - Orientační běh Kamzík 2005

Ani sychravé počasí nevadilo členům oddílů karate, juda a orientačního běhu z Mariánských Lázní v účasti na tradičním srpnovém klání v orientačních disciplínách, které se pod názvem Kamzík 2005 uskutečnilo v sobotu 13. srpna v lesích severně od města. Letos se konal už XXI. ročník a mezi více jak třiceti návštěvníky bylo nemálo těch, kteří se více či méně účastní od začátku.

Vloženou disciplínou na ploše o velikosti asi poloviny volejbalového hřiště v symetrickém obrazci rozmístěno 23 stojanů s lampiony se povedlo nejrychleji oběhnout Lukáši Kupkovi v čase 2 minuty a 20 sekund. Druhé místo se shodným časem obsadili Petr Kunc starší a jeho dcera Eliška, třetí byl Petr Kunc mladší.

Hlavní závod jednotlivců byl letos na přání starších borců méně běhavý a tím pádem i kratší, zato orientační obtížnost byla velmi vysoká. Ideální diretissima neměla více než 4,5 km. Dvanáct kontrol, jež se mohly obejít v libovolném pořadí (amatéři mohli jednu vynechat), se nalézalo v těch nejkamenitějších a nejzarostlejších pasážích, které mapa nabízela.

Kategorii elity, tj. závodníků, kteří se OB nevěnují pravidelně, vyhrál v čase 59 minut a 1 sekunda Radomír Malinovský z oddílu karate. Jmenovaný slavil vítězství i v letech 1992, 1997 a 2004. Druhého v pořadí, judistu Martina Schustera prvního z let 1998, 2000, 2001 a 2003, porazil o pouhých 14 sekund. Třetí Lukáš Kupka měl už za vítěze ztrátu 7 minut a 44 sekund. Pořadí na dalších místech bylo následující: Michal Bureš, Karel Tesař, Michal Tesař, Roman Jokel, Vojtěch Průša a dvojice Alena Milotová a Mirka Kopecká. Tito běžci měli předepsaný počet kontrol.

Tesař, pokladník oddílu juda, běžel na Kamzíku podvacáté. "Tesař běží houštinou, za tou svojí jedinou, myšlenkou vzpomíná na první ptáka vzlet, vždyť už tu běhá dvacet let." Tato báseň jednoho z účastníků orientačního běhu Kamzík 2005 opěvuje živoucí legendu této veskrze amatérské akce, judistu Karla Tesaře.

Nejrůznější psané úkoly jsou vždy nedílnou součástí závodu, kam pokladník oddílu juda Tesař chodí pravidelně. Letos při jedenadvacátém ročníku bylo jedním z úkolů složit báseň na počest jeho dvacáté účasti (nezávodil pouze jednou kvůli zlomenému rameni).

Jak se vůbec stalo, že se judisté dostali k orientačnímu běhu? "Bylo to v roce 1984, kdy nás kamarádi ze spřáteleného oddílu karate oslovili, zda bychom nerozšířili řady účastníků na sportovním odpoledni na Kamzíku," a poté dodává: "I když si myslím, že jim šlo tenkrát hlavně o to, aby se zaplatil padesátilitrový sud s pivem."

Milovníkům úpolových sportů se nápad s orientačním během tak zalíbil, že se z něj stala tradice. Judisté navíc tvoří dodnes nejpočetnější skupinu návštěvníků. "Hola hej, Tesaři snědý, už to o tobě všichni vědí, síla, rychlost ohaře, to je vlastnost Tesaře," básnil letos další závodník.

A na který ročník Karel nejvíce vzpomíná? "V roce 1987 jsme měli za úkol běžet celý závod s poměrně velkým šutrem. S ním jsme pak měli cestou navštívit domov důchodců na Polomu. Tam nám na ten kámen měli udělat značku fixem. Podle pokynů mělo být všechno domluvené. Byl to ovšem jeden z kanadských žertíků stavitele a já jako jeden z mála jsem na to skočil. Strávil jsem tam s těmi důchodci drahé minuty, které mi chyběly k vítězství. Byl jsem tehdy těsně druhý," zlobí se Karel ještě dnes.

"Karel běží jako drak, much jde po něm celý mrak, on se však jen ohlédne a lehce jim uběhne," hodnotí Tesařovy kvality jiný poeta.

"Nezapomenu ani, jak jsme jednou běželi v papírových čepicích a s vatou v nose. Prý prevence proti krvácení. Pak jsme ještě takto vymóděni museli u ohně na lavičce zpívat Jánošíkův song Na Kysúci pána není, čo by ma dal do remení. To bylo opravdu hustý," otřásá se jubilant i po letech.

A jak reaguje na další báseň na svou adresu? "Tesaři, Tesaři, třicet se ti nezdaří!" "No, pokud se sem ještě vybelhám a bude chuť to pořádat, tak se sem vždycky rád podívám. Ani nejde tolik o ten sport, i když je ho tu dost a je po něm ta správná žízeň, jako spíš o tu partu, co se tu schází. Vždycky se nám to po závodě protáhne přes noc až do nedělního odpoledne. Je tu vždycky sranda a probereme u ohně spoustu problémů. Často si i zazpíváme při kytaře," uzavírá vyprávění strážce judistického pokladu.

Zpět na obsah

Červenec 2005 - Od Třeboně přes Jižní Moravu do Vídně na řízeček

Tradičně první týden prázdnin vyrazila skupina 8 bikerů v sestavě Karel ,Kájina, Kupkin, Alena, Ivan, Radek, Jana a Natálka z Budo-Clubu na kilometry v sedlech kol. Byla to už v pořadí osmá týdenní výprava po krásách Česka a tentokrát i Rakouska.

V So v 8 hod jsme započali přípravy na přesun a nakládku bicyklů na auta. Radek se svou rodinou měl jinou verzi cestovního plánu a tak dorazil až v 10 kdy první auto bylo už na cestě. Vozidla se tudíž po 200 km cestě setkala až v 16 hod u restaurace těsně před cílovýn kempem Chlum u Třeboně. Po stavbě stanů jsme dali rozcvičkovou jízdu do Třeboně a zpět. Největším zážitkem byl chleba ze sádlem a škvarkama v pivovarské pivnici, dieta nedieta. (cca 40 km).

V Ne po vydatné snídaní jsme vyrazili Třeboňskou cyklotrasou směrem ke Greenway , kterou jsme najeli u Peršláku. Hezký hotýlek v krásném prostředí ,ale ukrutně draho , 10-ka za 27 Kč je odvaz. Pak jsme frčeli hore-dole přes Novou Bystřici a Landštejn do Slavonic na oběd. Krásné městečko bylo nacvaknuté bicykly a hladovými bikery, leč papů s menšími problémy bylo. Pak už jsme to mastili až na Vranovskou přehradu do kempu na Bítově. Zde bylo překvápko voda od kempu o 200 m dál ( hladina o 10 m níže). Po koupeli následovala vydatná večeře a hajat.(cca 80 km)

V Po nás čekala druhá nejdelší etapa v houpajícím se terénu jsme dorazili národním parkem Podyjí na ostroh u Šábesu kde jsem podruhé v životě viděl značku "Pozor cyklisto slez s kola" a zrovna ne a tak opřesdržkovým kamenitým chodníkem šup dolu kolem vinice na lanový most přes Dyji, dobrá hlína. Pak už jsme začali dohánnět časový deficit v rovinaté krajině. Jelikož nebyla příznivá předpověď tak jsme museli natáhnout etapu až na Nové Mlýny. Po obědě v 16 hod nám zbývalo z Jaroslavic ještě cca 40 km. No byla to časovka dvojic , kdy jsme to rovinami jižní Moravy mydlili hlava nehlava. Do obludného kempu Merkur, kam jsme původně nechtěli, jsme dorazili až v půl deváté večer. Večerní koupel na nudě neměla chybu a nejlepší hlášku dne zatloukl Kupkin. Při ručníkování nahaté tlupy poznamenal na přicházející tlupů oblečenců "Ještě že je tma alespoň nám neuvidí do ksichtu". (cca 112 km)

Út Ráno jsme v ponurém počasí stačili ujet asi 10 km do Dolních Věstonic juknout na Venuši. Byla celkem kosa a začalo dle předpovědi pěkně cedit. Nezbylo než nahodit kola na auta a vyrazit do Lednice v autech. Vydatný déšť nás na zbytek dne a noc zahnal do stanů. Tak jsme tedy prospali většinu dne a večer jsme strávili částečně v bufetorestauraci, nešlo jít ani na procházku po okolí.

St Ráno už bylo lépe tak jsme vyjeli do promočeného Lednicko-Valtického areálu. Přepravy aut do Valtic se ujal Radek s Karlem. Ve Valticích jsme chutně pojedli v Lahůdkách a vyrazili do Rakous. Za přechodem jsme si museli rychle zvyknout na rakouské značení cyklotras a zjistili jsme , že nějaká Greenway zde neexistuje. Ještě do Poysdorfu jsme se snažili jet dle Schocartového průvodce Praha - Vídeň, ale raději jsme koupili cyklomapy rakouské a vyrazili po 91 a později 9 směr Vídeň. Klobouk dolu před rakušáky , cyklotrasy jsou super značené a úplně mimo silnice po asfaltu či písku , kolem městeček a bez aut až do Vídně. Ve Vídni nastal problém , protože jsme neměli mapu a šoféři dorazili do kempu a my jsme čuměli u Dunaje kam dál. Jelikož jsme věděli že kemp je na druhé straně řeky kousek od Prátru tak jsme to vzali na blind. Pak už pro nás Radek musel cca 3 km dojel z kempu na kole. Stavění stanů po 122 km etapě už bylo vysvobození. V hrbatém kempu obklopeném z jedné strany dálničním mostem a druhé strany železnicí pěkně žrali vídeňský komáři, až do krvavých fleků.(122 km)

Ve Čt ráno jsme pojedli něco ze zásob a hopli na kola. První navštívenou atrakcí byl Hundertwasserhaus. Ofotili a okoukali jme ho vydatně a objevili jsme proč tak vypadá, architektem byl profesor Krawina. Po prohlídce jsme pokračovali v jízdě jednosměrkami do centra. Na problém jednosměrek se ptal Katel policajtů , dostal odpověď ,že některé jsou značeny tak , že lze na kole jezdit v protisměru, v těch ostatních to lze taky , ale nesmí nás chytit jinak dostaneme do řepy. Následoval Belwedere, památník rudoarmějců a po tlačení pěší zónou jsme dorazili ke katedrále Stefandom. Za ní jsme v uličkách zamkli do balíku kola a šli jsme na hlavní atrakci restauaci s obr řízky. Jelikož jsme dorazili v 16 hodin bylo i 8 míst bez problému na terase. Objednávka byla za deset minut vyřízena a opravdu řízek velikej , že neni vidět talíř byl na stole. Chlapi ho natlačili celkem bez problémů i s kopečkem bramborového salátu a kouskem lupení. Děvčata až na Kájinu si odnášeli přes polovinu řízečku v úhledném balíčku na později. Po lehkém obědě Kájina prohlásila "Jdem na zmrzlinu po té to dobře slehne". No a tak většina tlačila obří zmrzlinu od itala za rohem. Pak se výprava trhla na kultůrní a kolotočovou část. My z té 4. členné kulturní skupiny jsme po 2 hodinách obhlížení a focení památek dojeli do Prátru ,kde seděla Jana s Kájinou u kafe. Nejdřiv nás lakovali co všechno absolvovali za atrakce, ale nakonec z nich vypadlo , že zabloudily a přijely před pár minutama. Pak jsme se vydali po atrakcích, které aktivně komzumovala hlavně Kájina , občas Natálka a Kupkin se nechl ukecet na rotující rafiku. Monstrum přomínající dvoulistou vrtulku na konci se 4 sedaly v rámech s kurty , si Kájina s Kupkinech dala 2 x. Ostatním bylo blbě už z pohledu na točící se a ruzně jinak pohybující se obludnosti. Kolem 20 hodiny jsme se odpíchli zpět do kempu. ( 36 km)

Na Pá jsme měli naplánovánou návštěvu dalších památek a koupel v Novém Dunaji. Noční déšť trvající do 12 hodin druhého dne však plány zhatil. V přestáce mezi deštěm jsme zbalili stany nahodili kola na auta a mazali zpět směr Morava. Po deštivé cestě asi 20 km od hranic Karlovi chruplo v převodovce a vytekl olej z oktávky. Nastalo horečné shánění odtahu auta. Po 2 hodinách od příhody dorazila odtahovka z Mikulova s náhradním favoritem a Karlovo osazenstvo se dopravilo do Břeclavi náhradním vozidlem. Auto pak měl týden v Břeclavském servisu. Radek s druhou částí dojel přes Valtice do Rohatce, kde jsme měli zajištěné ubytování a hlavně věčer ve sklípku. Na otočku dovezl i druhou osádku a mohla začít konzumace dobrého moravského vínka. Do pelechu pod střechou králíkářské klubovny jsme zalezli kolem 2 ráno. Další plány na moravskou vinařskou cyklotrasu zhatil déšť a absence jednoho vozidla.

V So ráno nás Radek hodil s částí kol na nádraží do Břeclavi a rychlík nás po cca 6 hodinách cesty vyklopil v Mariánkách. Týden na kolech byl opět velmi vydařený a natočených 400 km svědčí o tom , že jsme se neflákali. Těď už zbývá jen naplánovat kam za rok.

Zapsal Ivan

Zpět na obsah

Červen 2005 - Retro-Bike Úterý 2005

U příležitosti památného výjezdu na horských kolech v červnu 1995, vyprovokoval opáčko po 10 letech tehdejší účastník Radek Malinovský. Podařilo se mu ukecat 13 člennou skupinu tvořenou až na vyjímky pamětníky doplněnými dalšími bikery z řad příznivců a rodinných příslušníků.

Počasí bylo na druhou polovinu června velmi chladné a tak bylo vidět všerůzné druhy cyklistického oblečení. Po startu v 10 hodin a zahřívacím výjezdu na Tepelskou plošinu byla první občerstvovací zastávka ve vylidněném kempu na Betlému ( ani se nikdo nekoupal !).

Po 3 hodinách jízdy s očumováním okolí jsme v Úterý naší oblíbenou hospodu našli zavřenou a jiná tam není. Na sobotu tam docela chcípnul pes asi tam podnikání nedorazilo. Zdejší romantické prostředí bylo to jediné k vychutnání. Nezbývalo než vyšlápnout kruťák na Vidžín , kde byla teplá polívčička a studené pivečko.

Hladová tlupa pak kolem 16 hod dorazila do Teplé do hospody U Pošty, kde bylo obsazeno svadbou. Takže to jistila kuželna, kde se všichni řádně nadlábli z bohaté nabídky.

Pak už jsme těžce došlápli do Milhostova popřát panu Duchkovi k narozeninám a po hodině konzumace postupně odjíždět do Mar. Lázní. Ti nejvytrvalejší skončili u Pešťáků. Akci cca 55 km lze opět hodnotit jako vydařenou, takže opět 2015?

Zpět na obsah

Leden 2005 - Kulatiny 50 a 60 našich dlouholetých členů

Hlavním oslavencem byl Karel Tesař nejdéle sloužící aktivní člen klubu, hospodář klubu a trenér mládeže. 28.1.05 oslavil půl století. Jelikož byl i v Rusku tak už může radit.

Důkladnou oslavu narozenin jsme v počtu kolem 20 lidí absolvovali v rockovém klubu Morison v Hamrníkách. Místo běžného hudebního nářezu byl jelení guláš a další dobroty. Hudbu obstarala donesená CD muziky pro střední generaci (ne dechovky ale starší bigbít a Kabáti). Promítali jsme si fotky z bikových dovolených, dokumenty z různých akcí a k tomu jsme hasili žízeň pivem G či dle chuti jiným truňkem. Oslava byla velmi zdařilá ani nikdo negrcal.

Oficiální předání darů klubu za přítomnosti kamery mariánskolázeňské televize jsme uskutečnili v tělocvičně Budo-Clubu při soutěži krajské ligy žáků. Zde byla předána cena předsedou krajského výboru juda panem Mošnou pro nejlepšího judistického trenéra Karlovarského kraje roku 2004 Martinu Schusterovi.

Pak jsme sice předčasně ale o to překvapivěji předali ku příležitosti 60 let (sice až 2006) za dlouhodoubou činnost trenérskou, rozhodcovskou i funkcionářskou Zdeňkovi Šestákovi katanu a wakizaši. Zdeněk je sice služebně starší než Karel, ale zdravotní stav už ho vyřadil z aktivního stavu a zůstává pouze krajským rozhodčím. Koukal jak kdyby uviděl marťany a asi si říkal co nám straší na věži. Ale alespoň si toho užije a nebude muset sekat hlavy králíkům tupou sekerkou.

Posledním oceněným byl jubilant Karel Tesař, kterému jsme za klub předali druhou sadu mečů. Za krajský svaz juda mu byla předána plaketa za dlouhodobou činnost v Judistickém hnutí. Vše bylo řádně zadokumentováno i natočeno a pár fotek je i zde v článku.

Zpět na obsah

8.1.2005 - Kuželkový turnaj PEPA CUP 2005

Už pátý rok se začátkem roku (letos 8.1. 05) utkalo 33 borců z mariáskolázeňských oddílů orientačního běhu, juda, karate, aikida a bezpartajních v koulení kuželek v Teplelské kuželně. Turnaj trvající od 10,30 do 16,00 se skládal na 4 dráhách pro každého z 60 hodů - 45 hodů do plných a 15 hodů dorážky a pak ještě z vyřazováku na 10 hodů. V hlavní soutěži bylo vidět spoustu stylů i různě hodnotných výkonů. Konstatovali jsme, že i kvalita výkonů se rok od roku zlepšuje a oproti prvnímu ročníku kde přes 200 bodů byla bedna, letos bylo přes 200 bodů 13 borců.

Turnaj vyhrál Jarda Jirásek (nováček z OB Cheb) s rekordními 255 b. Jardu si pozval Pepa Milota netuše že ho shodí nejen z prvního místa, ale i s bedny. Na druhém místě se v životním výkonu 240 b umístil pravidelný účastník Ivan Korol (předseda judo). Třetí místo obsadil Pavel Koťátko 234 b (bezpartijní přítel rodinné příslušníce judo). Až na 4.místě se umístil trojnásobný vítěz a pořadatel Pepa Milota 224 b (OB -karate). K velmi dobrému výkonu se rozjel i 5.Zdeněk Duchek 214 b (judo), který ale tototálně zazdil dorážku.

Po hlavní soutězi se rozlosoval vyřazovák, kde se po dlouhém celodenním čekání, posilování jídlem i pivem utkali vždy dva na deset hodů , dále postupoval lepší. Zde se Pepa musel spokojit se 3. místem ,poté co ho v semifinále vyklepla dcera Alenka. Ve finále byl lepší než Alenka Milotová Radek Malinovský. Na 4 místě byl pak Martin Schuster.

Zpět na obsah

18.12.2004 - Ricochetový turnaj - Judopupík 2004

V sobotu 18.12. v 16 hodin ve Fitness Centru u Jiřího Hály v Ušovicích byla vyhlášana první pozcvičková hodina před turnajem. Účastníci turnaje si však dali načas , a tak využili první půlhodiny na rozcvičení pouze pořadatelé Ivan a Martin. Jelikož všichni ostatní usoudili že není co nacvičovat musela jim stačit pouhá krátká chvíle na seznámení se s míčkem , pro mnohé znovu po dvou letech.

V 17 ,15 hodin se po rozlosování 12-ti účastníků rozjel 4 hodinový mač se zápasy hranými na dva vítězné sety. Před turnajem si dělal vysoké ambice na dobré umístění Rosťa Milota , ale nakonec mu musela stačit až 7. příčka. Velice dobře se prezentovala Vlaďka, která má natrénováno z podobné disciplíny a podlehla až ve finále vítězi prvního ročníku a obhájci titulu Martinovi. Každý učasník si zahrál nejméně dvakrát většinou až čtyřikrát, odnesl si nějakou cenu, nacpal se podávaným guláškem a nakonec to zaklopil nejednou plnotučnou dvanáctkou.

Pořadí na bedně bylo : 1.Martin Schuster, Vlaďka Šestáková, 3.Roman Jokel, a dále 4.Pepa Milota, 5.Zdeněk Duchek, 6.Standa Šesták, 7.Rosťa Milota, 8.Ivan Korol atd

Zpět na obsah

Srpen 2003 - Pupíci na Podkarpatské Rusi

S Kudrnou časem i prostorem za hranice všedních dnů se od 17.8. do 24.8.2003.vydali pupíci Budo-Clubu. Trojici Karel, Ivan a Martin doplnila na čtveřici Šárka a v této sestavě jsme se vydali na Podkarpatskou Rus do neznáma.

V Ne po 9 hodině po naložení kol a zavazadel do Oktávky, jsme vyrazili směrem na Brno. V Brně jsme nechali auto v úschově u známých a očekávali jsme příjezd autobusu. Ten přistál kolem 17 hod a začala nakládka cca 38 bicyklů na vlek. V 18 hodin bylo vše naloženo, sestava zájezdu vypadala přijatelně věkovým i fyzickým složením. Kupodivu většina lidí byla středního věků a poměr nadupaných chrtů zanedbatelný. V 18 hod se ve 30 stupňovém vedru vydal autobus s vlekem polykat kilometry cest necest. Po ceste při seznamování jsme zjistili , že téměř celé osazenstvo zájezdu je jedna parta z pražského akedemického turistického klubu jezdící spolu už hezkých pár let.

Po večeři v poslední vhodné české hospodě jsme po 22 hodině přejeli na Bumbálce Slovenskou hranici. Pasová a celní kontrola proběhla civilizovaně.Po Celonoční jízdou jsme dorazili v 6 hodin do Vyšného Nemeckého na Slovensko-Ukrajinskou hranici. Celnice vypadala už více asijsky než předcházející. Slovenští celníci nás vyhnali autobusu a ve vestibulu nám vybrali pasy, celník zatím prohlédl autobus a po půl hodině nás pustili Ukrajincům. Voják v maskáči nás navedl do správného pruhu a půl hodinu jsme mohli sledovat oknem čilý ruch na celnici. Na ochozu u hlavní budovy to vypadolo jak na orloji ,každou chvíli vylezla nějaká uniforma na cigárko, některá děvčata jsme viděli i 3 krát. Po třičtvrtě hodině přišla celnice a vybrala pasy, řidič a průvodci od Kudrny běhali po areálu a scháněli potřebné bumážky. V autobuse se nedalo pro vedro existovat tak začli odvážlivci vylézat ven, ale byli nekompromisně zahnáni zpět. Po hodině a půl nás odstavili do jiného pruhu a vyřizovalo se povolení pro vjezd autobusu z vlekem (ten Ukrajinský řidič nesmí mít), telefony byly v pernamenci a povolení nikde. Po 2,5 hodinách čekání už jsme vytáhli ven kerimatky a na travnatém pruhu rozložili tábor. Jelikož jsme budili pohoršení byli jsme vyhnáni bez vleku do Užhorodu a autobus se vrátil na další díl čekání.

Od 11 hod jsme v Užhorodu absolvovali výměnu valut za Hřivny (kurz 1 dolar cca 5,20 UKH), prohlídku pravoslavného kostela, pěší zóny, velmi zajímavého skanzenu lidové architektury a první kontakt s místnim pivem.První Oboloň ,nejrozšířenější ukrajinské pivo, byl speciální pšeničný kvasnicový a moc nám nechutnal, ostaní uz byly všude normálne konzumovatelné. Dojem z hlavního města Zakarpatské oblasti byl jak Bulharsko před 20 lety. Ceny jsou pro nás velmi výhodné benzín stál např 2 Hř. Ve dvě hodiny pro nás přijel autobus i s vlekem (povolení stejně nedostali) a vydali jsme se v úmorném vedru zaprášenou krajinou přes Mukačevo a dále do karpatských kopců směrem na sever. O půl páté odpoledne nás autobus vyklopil v jednom karpatském sedle mezi Podobovcem a Volovcem. Zde jsme vyndali kola z vleku a vyjeli na první vyjížďku k vodopádu Šipot. Celá tlupa cca 40 lidí vyrazila kus cesty po asfaltu a pak polní cestou 5 km podle potoka k vodopádu. Pod vodopády kempovali místní výletníci a už zde byly vidět zbytky po civilizaci. Na zpátěční cestě jsme mohli zvolit variantu výjezdu přes boční hřbet s nádherným výhledem do krajiny. Pak už jsme jeli stmívající se silnicí přes dvě vesnice do vesničky Rička. Po rozmlácené silnici jsme s druhou partou dorazily v 20,30 na tábořiště na louce u mistní učitelky. Rajská s knedlíkem zakončila dlouhý den a většina lidí šla dospat minulou noc. (cca 40 km za den).Út Ranní vykouknutí ze stanu bylo velice zajímavé ,konečně bylo vidět kde táboříme , mlha v udolí a okolní vršky karpatského hřebene. V sousedství se tyčil produkt podnikatelského baroka v Ukrajinském podání. Jinak vesnice byla klasická jako všude kde jsme později projížděli. Chalupy ve slušném i neslušném stavu, hrubé stavby ,různě rozestavěné fáze obývané i ještě neobyvatelné no a všude krávy a jejich výkaly. Díky všude přítomným kravám vypadají všechny dostupné pozemky , louky i loučky v lesích jako golfové louky , všechno na kraťounko vypasené. Kuchař nám připravil chutnou snídani pořádnou porci vánočky z Teska , máslo, povidla a teplý čajík čí kakao. Po zbalení stanů jsme vytáhli kola uskladněná na noc ve stodole a vyrazili děravou silnicí k hlavní silnici na okresní město Mežgorje. Po cestě jsme míjeli v obci Sojmi míjeli rozestavěný hotel, po bližším ohledání bylo vidět že je rozestavěný už nejmín 15 let, i jeřáb byl totálně rezavý a v patrech hotelu rostly břízky. Jako všude se při nějaké zastávce hned vynořili místní kluci a okukovali naše kola a ti odvážnější chtěli obměňat nebo alespoň pokatať.

Po 18 km jízdy z mírného kopce podél říčky Sika jsme dorazili do Měžgorje kde jsme si koupili zmrzlinu a dali si oblíbeného čepovaného Oboloně za 1,60 Hr. Domluva byla všude velice jednoduchá stačilo mluvit česky rozuměli nám všichni dobře. Po krátkém občerstvení jsme odbočili směrem na Siniver a na 25 km začalo asi 5 km stoupání do sedla, kde jsme se setkali s línější částí výpravy , která se sem dala odvést autobusem.

Zvolili jsme variantu dobrodružnějšího sjezdu do údolí Těrebly po hřbítku zakončeném asi 700 m sjezdem po sjezdovce do Siniveru. Nakonci sjezdu čekala zkouška obratnosti jak prolézt dvěmi ohradami. Jelikož jsme na místo tábořiště dorazili první dali jsme si v kolibě šašlik ( z telecího !) a Oboloně. Po několika urgencích na dlabanec jsme po 2 hodinách čekání chutně pojedli.

Po 15 hodině jsme vyrazili na jediné Zakarpatské přírodní Siniverské jezero do národního parku. Jelo se celou cestu do mírného a v závěru 1-1 kopce. Jezero bylo šumaského typu velikosti středního rybníku. Po vydatné bouřkové přeháňce jsme si projeli okružní cestu kolem jezera , vyfotili se pod vyřezávanými sochmi a vrátili jsme se na tábořiště ke kolibě. Po návratu jsme kola domácím (provozovatelům koliby) nacpali do sklepa a kůlny pod zámek, následovala večeře a po stavbě stanů jsme se šli do říčky horského typu Těresvy vykoupat. Po vyřešení problému jak se dostat ke korytu řeky pro neschůdný terén a pak ještě přes závěje rozbitých flašek a petek na březích ,jsme konečně ponořili svá těla do čisté chladivé vody. Společenský večer s pitím všeho co teče , dorážením se šašlikem a vyřvávání při kytarách v oblíbené kolibě trval až do 2 hodin ráno. (cca 68 km za den).Ve St ráno po snídani a sbalení stanů jsme obdrželi informaci že dnešní den bude odpočinkový a každy si vybral variantu přesunu 10 km vzdálené Koločavy. Naše skupinka vyrazila znovu zpět asi 11 km proti proudu Těresvy prohlédnout muzeum vorařství. Muzeum je notně poničené povodní z roku 1998 a docucháno další 2001. Stála zde přehrada a vypouštěly se odtud až 150 metrové vory počáteční 70 km rychlostí, aby náhodou voraři nechtěli zdrhnout tak jim přibili botky k voru. Pokud to náhodou přežili podívali se cestou Těresva, Tisa, Dunaj až do Maďarska. Plavení vorů v šedesátých letech skončilo a nastoupily gruzaviky.

Na další cestě přes roztahané vesnice Siniver a Negrovec jsme dorazili do I.Olbrachtem vybájené Koločavy, Mekky všech turistů Čechů na Podkarpatské Rusi.Zrovna zde končil bazar a všude byl neskutečný bordel. Co komu upadlo tak zůstalo ležet a za vesnicí i školou-muzeem I.Olbrachta byl svičík a smetiště. Pravda kam s odpadky když nikde nejsou popelnice ani kontejnery tak šup s tím za vesnici nebo nejlépe do řeky či potoka , voda si poradí a takto bylo všude kde jsme projížděli. Koločava byla ovšem ve svinčíku jasně na prvním místě i ruina megalomanskéké stavby kultůráku na místním obchodním place byla také velmi malebná. Chudáci čeští turisté bydlící v místní škole neměli ani vodu a na záchod chodili kam to šlo. Kadibouda je nejvyšší běžný luxus, kanalizaci něznajut. V místní restauraci na úrovni naší bývalé horší IV. jsme si dali Oboloně a makarony s masem a omáčkou.

Po srazu celé výpravy zájemci nasedli i s koly na korbu gruzaviku a měli jsme jet asi 8 km do hor a pak ďábelským sjezdem zpět. Na korbě nás bylo napěchováno asi 25 a silný bývalý armádní Zil se s námi vydal do kopců. Pokud auto jelo po vesnické cestě tak to šlo , pak jsme přijeli na kamenitou výpadovku a to už se každý držel čeho šlo. Když Zil dorazil k brodu a přes potok a vyrazil dále korytem potoka tak jsme se vyděsili. Po pár desítkách metrů však přišel vodopádek s 45 stupňovým stoupáním a to už začalo jít skoro o život, korba se nakláněla místy tak že nás sesypala na hromadu vlevo čí vpravo a koukali jsme kam vyskočit až se začnem převracet. Cesta potokem záhy končila a přišla polní s kolejemi cca 0,5 m místy i metr. To už většina pasažerů začala řvát ať zastaví a poté co jedenomu sundala větev brejle se řidič chystal zastavit. Proti nám se však ve stejné koleji vyloupnul obdobný Zil vrchovatě naložen senem a vypadalo to že brzdy jsou mu k ničemu. Šofér kopnul do mašiny zpátečku a davaj dolů pozpátků , to už vypadalo že jedeme na zvednuté sklápěčce a po vyhýbacím manévru většina lidí kola sundala a že pojedou zpět. Nás posledních pár odvážlivců zůstalo sedět na korbě ikdyž začalo lejt. Auto se však vydalo místo do kopce stejnou cestou zpět a po čtvrt hodině nás vyklopilo před školou. Po tomto zážitku jsme si museli dát decáka vodky na vzpamatování a na to ,že jsme přežili. Po tom co dorazil zbytek výpravy na kolech jsme se zanedlouho vydali na 9 km vzdálené tábořiště u Vilšanské přehrady.

To však nebyl konec všem zážitkům neboť polovina výpravy nedojela a přijíždějící skupinky žen hlásily že chlapi jsou zadržování nějakými strážci parku, kteří chtějí zaplatit poplatek ,ale jsou prý ožralí. Po zmatených informacích vyrazil průvodce Martin na kole zpět. Když nikdo nejel tak jsme otočili autobus a vyjeli zpět zjistit co se děje. V Koločavě jsme našli zbytek naší výpravy a dozvídali jsme se co se dělo. Opilý místní policajt a strážce parku v civilu si chtěli přivydělat a pak když nic nedostali se alespoň poprat, našich bylo moc tak utekli ale počkali si na ně v následující vesnici s partou kumpánů. Byla z toho rozbitá hlava a vyražené zuby a museli zpět do Koločavy kde čekali na to co bude. Situaci vyřešil průvodce ,který tam měl dostatečné známosti a banditi se někam vypařili. Tudíž Koločava byly jasně nejhorší místo celé cesty, tradice je tradice.

Ve Čt ráno jsme se vydali dolů údolím za přehradou. Zajímavostí byla záplava petek u hráze a žádná voda v pokračující řece. Voda je po průchodu elektrárnou přepouštěna tunelem do vedlejšího údolí. Po 23 km jsme odbočili z trasy a po 2 km dojeli k nově stavěnému klášteru. V kostele pracovali malíří ikon a s jejich dovolením jsme stihli pár fotek než nás rozlícená abatyše vyhodila ven, měli jsme kraťasy a nebyli jsme pravoslavní. Na 31 km trasy byl sraz s autubusem pro kontrolu počtu jezdců. Zde ve vesnici jsme prošli bazar a pak nás kontaktoval místní obyvatel z něhož vylezlo ,že několik let dělal v Čechách a pozval se s námi na pivo. Ze známosti jsme pili ze sklenic od Gambrinusu !

Odpoledne jsme pokračovali mírně zvlněnou krajinou za ukrutného vedra do údolí Těresvy. Cestou jsme stačili letmo prohlédnout rozestavěný kostel, kde pracoval jeden pokrývač na zastřešení už druhý rok. Po 78 km cesty jsme v 17 h dorazily do města Těresva , po koupeli v řece a po večeři u autobusu jsme naložili kola na vlek a po dvou hodinách jízdy na východ dojeli na tábořiště na soukromém pozemku u lázeňského městečka Kvasy.

V Pá ráno jsme se nalodili do autobusy a ten nás dovezl do Jablonického průsmyku na bývalou předválečnou Československo -Polskou hranici. Dnes je to hranice Zakarpatské a Ivano-frankovské oblasti Ukrajiny. Tady jsme nakoupili u trhovců ve stáncích nějaké dárky, většinou výrobky z kůže , dřeva a skla či polodrahokamů. Naše skupinka se vydala dobrodružnějším sjezdem lesními cestami s překrásnám výhledem do údolí.

Závěrečný sjezd pastvinami byl velmi prudký s přelézámím ohrad. Podél potoka jsme dojeli do vesnice a po té do městečka Jasiňa. Zde jsme si dali panáka vodky s percom a chutné pivečko ve stylové kolibě. Po prohlídce tržiště jsme po hlavní silnici dojeli po proudu Černé Tisy zpět do městečka Kvasy. (cca 34 km) Po návratu byla místními přichystaná malá zahradní slavnost s pečením šašliků, pitím piva, vína , bublinek či vodky dle chuti. Kolem 2 hodiny ranní se nejotrlejší popíječi dohrabali do stanů.

V So jsme ráno naposledy zbalili stany a vyjelipo proudu řeky na západ do 13 km vzdáleného Rachova. Zde čekal autobus a utráceli jsme poslední hřivny či dolary za dárky a flašky. Z Rachova jsme vyšplhali nejdelším 10 km kopcem po rozflákané cestě s krásným výhledem na Rachov a okolí, do sedla kde jsme si dali pauzu před 10 km sjezdem do údolí do Kosovské Poljany. Po sjezdu jsme stihli ještě jednoho Oboloně a vydali jsme se údolím Tisy na poslední kilometry do Velikeho Byčkova (cca 57 km). U řeky jsme se setkali s autobusem a lenošící části výpravy ,která odmítla šlapat do kopce. Po koupeli a večeři jsme naposledy naložili kola na vlek a vyjeli směrem na západ.

V Solotvině jsme měli hodinu na koupel v solném jezeře, které vzniklo na místě propadajícího se solného dolu. Opět jsme viděli, že takzvaná Zakarpatská riviera má blíž k asii a cikánskému ležení, lidí bylo všude dost a svinčíku taky dost. Při pohledu na vodu jsem poznamenal, že má barvu jako přítok na čistírnu odpadních vod, ale nakonec jsem tam taky vlezl. Voda má cca 3 % soli a nedá se tam plavat jak nadnáší. Po tom co jsme si nasolili oděrky a vlky jsme se v docházejícím čůrku vody opláchli, šoupli jsme poslední pivo a odjížděli směr Užhorod a hranice. Po několika hodinové jízdě s výhledy na stavby nejrůznějších fází a stylů a dále temnou krajinou jsme dorazili na hranice. Zmatené půlnoční pobíhání řidiče a průvodce po budově celnice zakončil až poplatek všimného 50 dolarů za to, že nebyla bumážka na vlek. Po standartním dvouhodinovém čekání a pasové kontrole nás konečně pustili na Slovenskou celnici. Slovenští celníci nás opět jako jediní vyhnali z autobusu k pasové kontrole a mezi tím prohlíželi autobus a vlek jestli něco nepašujeme. Po druhé hodině noční jsme konečně vyrazili přes Slovensko domů.

Při občasném probuzení jsme zahlédli z Popradu i Vysoké Tatry a po velmi krátké kontrole na hranicích v Bumbálce jsme se s dvěmi zastávkami kolem 14 hodiny nedělní vylodili na brněnském ÚAN Zvonařka. Pak už zbývalo jen znovu naložit kola na Oktávku , dát si baštu ve Velké Bíteši, stavit se v plzeňském Kerfáči a po 21 hodině jsme znavení šťastně dorazili domu. Závěrem lze konstatovat že výlet byl hezký a poučný a všem co se jim stýská po komunistech bych ho vřele doporučoval ať si zavzmomínají. Mají sice do Evropy mnohem dále než my , ale bude se to rychle měnit ,pokud se všichni neodstěhují a nenechají tam jen starouše.

(Zapsal Ivan)

Zpět na obsah

Červenec 2003 - Biky od Děčína do Jizerek

Tradičně první týden prázdnin vyrazila skupina 8 bikerů z Budo-Clubu polykat kilometry v sedlech horských kol. Byla to už v pořadí šestá týdenní výprava po krásách Česka. V So v 13,30 hod jsme po vylodění se z vlaku a nasednutí na kola absolvovali první šok, kemp v Děčíně, kde jsme loni skončili, už po povodních neuxistuje. Po poradě s doprovodným vozidlem na Děčínském náměstí jsme po převlékačské exibici vyrazili do Hřenska. Naštěstí německý přívoz na rozdíl od českého fungoval. Poloprázdné Hřensko bylo překvapením a bodeť ne když se tam nedalo odnikud pořádně dostat. Po krmení v jedné z prázdných restauraci jsme dojeli na malou Pravčickou bránu a pak už do kempu na Mezní Louce(cca 40 km).

V Ne po vydatné snídaní jsme vyrazili přes Vysokou Lípu cyklotrasou mezi Labskými pískovci (Na Tokáni, U Sloupu) do Krásné Lípy, kde nás čekal Karel (řidič už na kole). Odtud po vydatném obědě pokračovala cesta směrem na Kyjov do Šluknovského výběžku. Po zastávce a krátkém výstupu ve skalním městě za Kyjovem(viz foto)jsme přes Brtníky dorazili po odporném kopci, jednom přetrženém řetězu a dlouhém sjezdu do Šluknova. Zde bylo zhotoveno dokumentační foto "kuřbaby", které cenzura pro propagaci kouření nepustila. Ze Šluknova jsme přes Rumburk a SRN Seifhennersdorf opět zajeli do Čech přes Varnsdorf do kempu v Dolním Podluží(cca 75 km). Cestou i následně v prázdném kempu, kde bydleli ve stanech jen dva němečtí sexuální turisti - důchodci ,jsme museli konstatovat že v tomto krásném kraji "chcípnul pes".

V Po nás čekala hicetapa v Lužických horách, po výletní cestě do Jiřetína pod Jedlovou následoval krutý stoupák na kašpárka na hrad Tolštějn, zde jsme absolvovali výstup na vyhlídku(foto). Pak zase nádherně dlouhý sjezd do údolí říčky Kamenice a jím přes Dol. Falknov ,Kytlice a Mlýny až do České Kamenice. Kájině se zdálo že sjedeme až k moři. Po dobrém obědě na terásce na náměstí jsme v ukrutném hicu jeli hore dole kopcom přes Kunratice ,Chřibskou ,Horní Chřibskou až stoupákem do osady Jedlová (kupodivu zase na kopci). Zde nás na závěr dne čekala Křížová hora, na kterou jsme kupodivu přijeli horem a terasy s výjevy křížové cesty jsme sešli pěšky do Jiřetína p. J. Vedro bylo takové že jsme vypotili moře piva i vodu z kolena (cca 55 km). Večer jsme po královské večeři cestou z útulné restaurace u kempu zaznamenali první kapky deště.

Vydatný déšť nás na celou noc a celé Út zahnal do stanů. Tak jsme tedy prospali většinu dne a večer jsme opět strávili v restauraci, nešlo jít ani na procházku po okolí.

St ráno bylo už podstatně chladnější a při opouštění kempu jsme snesli i vrstvu navíc. Přepravy do dalšího kempu se ujala Kájina. Ačkoliv jsme se nechtěli potýkat poránu s velkými kopci dopadlo to tak ,že jsme sjeli ze silnice o odbočku dříve a jeli jsme přes hřeben Lužických hor, zde měl Martin přímo orgasmus ze šňůry vojenských bunkrů a Šárka měla nepříjemný pád na morké šutrovici. Sjezdem směr SRN jsme opustili hory. Po sjezdu jsme před hranicemi nevalně poobědvali v restauraci a za Krompachem přejeli státní hranici. Projeli jsme krásným městečkem ve skalách Oybinem, dále přes Olbersdorf do Zittau ,kde jsme si udělali půlhodinovou prohlídku. Ze Zittau jsme přejeli přechodem do Polska a do Čech jsme se po pár minutách v Polsku vrátili přes trojmezí Č-N-P (dokumet. foto). V Hrádku n. Nisou jsme si koupili pití i sváču a po domluvě s ridičkou auta ,kde budem nocovat ,jsme vyrazili podél polské hranice polními cestami po mizerně značené cyklotrase přes Albrechtice do Frýdlantu (cca 70 km). Kemp byl ucházející ale bylo tam černo. Večeře byla na zahrádce restaurace na pustém Frýdlantském náměstí za zvuku zvonkohry, kde jen občas někteří místní závodnící předváděli své umění v dožívajících rachotinách.

Ve Čt ráno jsme svedli bitvu o žvanec s místními důchodci v Penny Marketu ve Frýdladlatu a zakrmeni jsme vyrazili směrem k Jizerským horám přes Raspenavu , Hejnice a Bílý potok. Na konci táhlého stoupání u chaty na Smědavě přišel pořádný slejvák ,naštěstí jsme ho sledovali od plných talířů z oken útulné a bikery narvané restaurace. Všichni co si dali výtěčný plněný bramborák v sedle mohutně funěli hřebenovou cestou směrem na východní část Jizerek. Po mírném zkomplikování cesty odbočkou z cyklotrasy jsme se doštrachli ke skalnímu útvaru a po divoké mokré šutrovce, kde si pro změnu ustlal Ivan, jsme vyjeli na Jizerskou magistrálu. Po krátkém dohadování o plnění plánu jsme vyrazili zpět na západ Jizerskou magistrálou přes různé vyhlídky až dlouhým sjezdem k Oldřichovu a po silnici přes Mníšek do Liberce(cca 70 km). Kemp mezi paneláky v Liberci byl zaplněn holanďany a stal se našim domovem na poslední dva dny. Kempová restaurace nebyla pro večeři cenově i sortimentem vhodná. Nechali jsme si poradit a večeře v postkomunistickém sídlištním komplexu byla překvapivě velice chutná i mohutná.

Na Pá a na závěr jsme si nechali vrchařskou lahůdku Ještěd. Posíleni kempovou snídaní jsme se vydali přes Machnín do Kryštofova údolí. Podezřelé bylo to ,že jsme jeli celou dobu z kopce byť udolím s krásnými ukázkami lidové archtektury minulé i současné. Po pivním občestvení pivem "Konrád" se začala silnice zvedat a tak to bylo asi 15 km. Na Ještěd jsme šli fikaně po slovensky "od zadu" a nechutné bylo až závěrečné stoupání k samému vrcholu. Ti ,kteří spěchali po výšlapu hned do hospody už neviděli z úchvatné vyhlídky nic, protože se přihnal huňatý mrak a začalo cedit. Ikdyž je pravda , že výhled z oken restaurace ještědské věže nebyl nejhorší. Po konzumaci a oblíknutí všech dostupných svršku jsme se za pár minut jízdy svezli zpět do Liberce (cca 40 km). Večerní program byl oddělený pro skupinu konzervativců (Karel, Ivan, Lukáš a Kajina) opět ve stejné restauraci zakončený spánkem už v 21 h. Druhá progresivnější skupina vodníků(Martin, Šárka, Klára a Tomáš) se máchala ve vyhlášeném akvaparku Babylon.

V So jsme ráno zbalili stany, věci nacpali do auta a Karel s Šárkou se po snídaní v 10 h vydali na cestu domů. Zbytek výpravy absolvoval ještě prohlídku botanické nebo zoologické zahrady a na kolech se dopravil na nádraží. Cesta byla klidná jen s dramatickou vložkou cpaní 6 kol do zavazadlového prostoru (pro dvě kola) vagonku motoráku v Karl. Varech. Dopadlo to dobře a paní průvodčí s dotazem kdo kde vystupuje pronesla "zbytečně nezastavujeme" a vydala signál k odjezdu. Po 8 hodinách cesty jsme šťastně dorazili domu.

Zapsal Ivan

Zpět na obsah

26.1.2003 - 2.ricochetový turnaj (Pepova noční můra)

Do Fitness Centra u Jiřího Hály v Úšovicích směřovaly dne 26.01.2003 kroky několika judistů, fotbalistů, ricochetových nadšenců a 1-slovy jednoho karatisty (je jich vůbec v Mariánkách více ?). Pod vedením rozhodčího z řad judo-pupíků Ivana se zde konal od 9.00 hod. v pořadí druhý ricochetový turnaj amatérů.

Nejdříve jednotliví hráči losovali o nasazení do skupin a po té již bylo jasné "kdo s kým". Všechny účastníky čekal maratón 6-ti zápasů.

První pětičlenná skupina nastoupila do bojů v "ricochetovém akváriu" první a brzy se předvedl (vlastně předvedla) největší favorit tohoto turnaje. Lucka byla nad síly všech mužských účastníků turnaje a je nutno dodat, že proti ní neuhrál nikdo více než 5 míčku v jednom setu. Drobnou výmluvou je fakt, že Lucka byla jediným hráčem s licencí. Asi není nutno dodávat, že i jediný karatista Pepa dostal pěkně na ..... (nemýlím-li se tak 15:2, 15:3).

Druhá -judistická- skupina neměla favorita. Bratři Jirka a David D. doplněni nejmladším judo-pupíkem Martinem tvořili s Honzou čtyřčlennou skupinu B. Po vyrovnaných bojích, kdy se postupně zlepšoval i jediný úplný nováček na kurtu David D., postoupili ze skupiny Martin a Honza.

Ze soubojů o jednotlivá umístění je potřeba vyzdvihnout tento souboj - utkání o poslední místo mezi Pepou a Davidem (nebo karatem a judem?). Trojsetový zápas "na nože", po předchozích pěti prohrách, již Pepa ani vyhrát nemohl a výsledkem na kurtu ho tak David poslal na úplný chvost výsledkové listiny. napsal Martin

Konečné výsledky : 1. Lucka, 2. Petr, 3. Honza, 4. Martin, 5. Venca, 6. Jirka, 7. Filip, 8. David a kde je karatista - zde 9. místo Pepa.

Poznámka autora - to bude 100 % další Pepova oslavná novinová óda na výkony karatistů

Zpět na obsah

11.-12.1.2003 Seminář trenérů a rozhodčích Poběžovice

11.-12.1 se už po několikáté uskutečnil seminář trénérů a rozhodčích západních Čech v Poběžovicích u Domažlic. Tentokrát to bylo setkání zástupců dvou nedávno rozdělených krajů. V pátek večer proběhla praktická část na tatami a došlo i na diskuzi o palčivých problémech v klubech. Smutným pohledem byla minimální účast nových mladších judistů, kteří by měli dál pokračovat ve výchově dalších generací. Po večeři následovala další neřízená diskuze a následně i kulturní program, který s kytarou a doprovodem zajistilo karlovarské hasičské duo Pepíno a Slamák. Vydrželi se svou produkci bez přestávek 5 hodin. Ve fotogalerii jsou k vidění pod psedonymem Los Ochmelos.

Po snidani pokračoval program školením rozhodčích se studiem videa. Probíraly se některé podstatné změny pravidel a nejasné situace z vrcholových soutěží. Po proškolení se ještě probíraly návrhy soutěžního kalendáře a částečné znovu spojení dvou krajů. Vyvrcholením akce bylo předání zlaté plakety ČSJu předsedovi Karlovarského svazu juda Josefu Mošnovi za jeho více jak 40 letou činnost v hnutí.

Zpět na obsah

4.1.2003 - Kuželkový turnaj PEPA CUP 2003

Už třetí rok se začátkem roku (4.1.) utkalo teměř čtyřicet děvuch a borců z odílů orientačního běhu, juda, karate, aikida a bezpartajních v koulení kuželek v Teplelské kuželně. Maraton trvající od 10,30 do 18,30 se skládal pro každého z 45 hodů do plných a 15 hodů dorážky a pak ještě z vyřazováku na 10 hodů. V hlavní soutěži bylo vidět spoustu stylů i různě hodnotných výkonů. V závěrečném součtu vyhrál podruhé soutěž hlavní organizátor Pepa Milota. Na dalších místech se umístil Klimko , Malinovský a Duchek.

Po hlavní soutězi se rozlosoval vyřazovák kde se po dlouhém celodenním čekání, posilování jídlem i pivem utkali vždy dva na deset hodů , dále postupoval lepší. Ve vyřazováku překvapivě vypadli někteří vysoko umístění z hlavní soutěže. Tento osud postihl i ambiciozního vítěze Pepu , který prohrál ve čtvrtfinále o dva body až s 10. z hlavní části Ivanem Korolem. Závěrečné finále bylo Malinovský, Klimko a vyhrál R.Malinovský. Jelikož Pepa pojal podle umístění v tomto ročníku představu, že jsou karatisti nějak vyjímeční ,odčinil svou potupnou porážku ve čtvrtfinále od judisty novinovou ódou na výkony karatistu a neschopnost judistů. Doufáme že tento jedovatý a zapšklý článek přivedl autora alespoň k duševnímu orgazmu, když už se mu nepodařilo zvítězit na kolbišti.

Zpět na obsah

31.12.2002 - Silvestr 2002

Část členů klubu částečně spolu s rodinami využila možnosti oslavit příchod nového roku na rekreační chatě na Božím Daru. Nepřálo nám však počasí a lyže byly pouze zbytečným módním doplňkem. Během 4 dní pobytu si každý užil několik druhů počasí od jarního tání ,přes podzimní lijáky až po ruskou krutou zimu. Místo lyžování jsme provozovali pěškochod a večer vydatnou konzumaci v Radničním sklípku. Silvestrovskou půlnoc jsme strávili podílením se na všeobecné kanonádě u obecního úřadu. Nový rok přivítal Karel Tesař pravým českým ohňostrojem ,kterým šokoval německou většinu v ulici. Postavil se před ně a po ohlušujícím hvízdotu vyskočil a zařval Buuum, to čuměli.

Zpět na obsah

20.12.2002 - Ricochetový turnaj - Judopupík

Do řady různých sportovních aktivit organizovaných spřátelenými sportovními kluby přibyl jak doufáme pravidelně vánoční turnaj v Ricochetu. Proč zrovna Judopupík ? Ne že by šlo o propagaci našich krásných těl, je to proto že byl uspořádán judistickými funkcionáři tudíž pupíky.

V pátek 20.12. v 17 hodin se ve Fitness Centru u Jiřího Hály v Ušovicích začali scházet účasníci turnaje. První hodina byla vyhražena pro absolutní nováčky takzvané dutorožce, kteří nedrželi raketu v ruce a neznali pravidla hry. První kontakt s míčkem je velmi ošidný ,protože nemá odskok ,který by se očekával. Kupodivu se všichni velice zdárně seznámili s nástrahami této velmi dynamické hry a nikdo nebyl uplným kopytem.

V 18 hodin se po rozlosování 12-ti účastníků rozjel 4,5 hodinový mač se zápasy hranými na dva vítězné sety. V turnaji překvapili zkušenější hráče a favority především Zdeněk Duchek a Míra Vlk. Zdeněk se probil až na konečné 3. místo, kde podlehl favoritu Rosťovi Milotovi. Míra Vlk překvapil všechny soupeře neskutečnou běhavostí, kdy pro něj nebyl žádný míč ztracený a své protivníky doslova uštval, když nenacházeli způsob jak ho v dlouhých výměnách nachytat. Míra postupně vyřadil oba své strýce Pepu i Rosťu Milotu a až ve strhujícím finále podlehl po prvním vyhraném setu mazaně hrajícímu Martinovi Schusterovi (nejmladšímu z judopupíků). Každý učasník si zahrál nejméně dvakrát většinou až čtyřikrát, odnesl si nějakou cenu, nacpal se podávaným guláškem a nakonec to zhodnotil plnotučnou dvanáctkou.

Pořadí na bedně bylo : 1.Martin Schuster, 2.Míra Vlk, 3.Rosťa Milota, 4.Zdeněk Duchek atd.

Zpět na obsah