budo club Mariánské Lázně

judo Mariánské Lázně

budo-club Mariánské Lázně


Kontakty

Klubový FACEBOOK
Klubový e-mail:
budoml@tiscali.cz
Ivan Korol
E-mail:ivankorol@seznam.cz
Mobil:739 543 330
Karel Tesař
E-mail:apsoft.cz@gmail.com
Mobil:777 205 984
Martin Schuster
E-mail:schustermartin@seznam.cz
Mobil:602 275 011

Mapa

Finanční podpora









Sponzoři


Návštěvnost

Vzpomínky

Výpovědi dlouholetých členů klubu jak k judu přišli a co s ním prožili. Příspěvky vznikaly při sezeních v západočeských hospůdkách a jejich sloh je takzvaný jak nám zobák narostl.

Obsah


Michal NEVRKLO Zakladatel oddílu Judo v Mariánských Lázních
Jan ŠVARC pamětník pravěku juda v M.L. od roku 1960, závodník, trenér a předseda klubu ve výslužbě
Miloš MIHOVIČ dlouholetý trenér mládeže
Petr HRABÁNEK - BŘEZINA dlouholetý trenér mládeže
Zdeněk ŠESTÁK dlouholetý trenér mládeže
Antonín DANIEL bývalý závodník a dlouholetý trenér mládeže, odchovanec klubu ve výslužbě
Tomáš JANDA bývalý závodník a dlouholetý trenér mládeže
Karel BRUSMAN bývalý závodník, trenér ve výslužbě
Láďa STRNAD dlouholetý člen, rozhodčí a trenér mládeže zvaný "Blonďák"
Karel TESAŘ dlouholetý rozhodčí a trenér mládeže
Jaroslav STOKLASA dlouholetý trenér mládeže
Ivan KOROL závodník, trenér, občas i rozhodčí, současný předseda klubu, zatím fungující
Martin SCHUSTER bývalý závodník, trenér, ústřední rozhodčí, jednatel klubu, zatím fungující
Pepa MILOTA judista amatér, pachatel řady článků, činný ale hlavně ve fotbálku

Michal NEVRKLO (*1935)



(dne 25.8.2010 zaznamenal K. Tesař)

V mládí jsem byl byl otloukánek a všichni mě mlátili. Jako syn kulaka jsem byl na hornickém učilišti v Ostravě. To bylo v letech 1951-54. Z literatury jsem se dozvěděl o "zázračném" bojovém umění jiu-jitsu a také se mi podařilo sehnat starou knížku, kde popisovali, jak Jigoro Kano sestavil z jiu-jitsu bezpečný sportovní systém. Měl jsem bojové srdce, ale neměl jsem bojovou figuru. Začal jsem proto chodit do zápasnického oddílu, protože judistický oddíl nikde žádný nebyl.

Po učňáku jsem šel na střední hornickou školu a po ní na vojnu do Tábora. Tam byl jeden důstojník-sportovec, který cvičil vojáky bojové umění, ve kterém bylo řada prvků z jiu-jitsu a juda, které jsem znal z knížek. Domluvili jsme se s ním a dali dohromady partu čtyř vojáků a začali jsme pod jeho vedením trénovat chvaty, i když metodika byla velice slabá.

Po vojně jsem zjistil, že v K.Varech byl oddíl juda pod Rudou Hvězdou. Na doporučení místního policisty Vency Hrušky jsem začal jezdit na motorce na tréninky do K.Varů. V zimě to ovšem nešlo.

Ve Varech se mě jednou někdo zeptal, proč, když mám takový elán, si nezaložím oddíl v M.Lázních. Věděl jsem od uraňáků (pracoval jsem tehdy již v Uranových dolech), že nějaký Jarda Havrda má v TJ Mariánské Lázně na starosti odbor "těžkých" sportů (řeckořímský zápas, box, vzpírání). Tak jsem za ním zašel a on si do své sekce přibral Judo a zavedl mě do staré Tržnice v Dusíkově ulici. Byly tam staré zápasnické žíněnky, které jsme mohli používat a pod záštitou TJ Mariánské Lázně jsme měli trénovat. To byl rok 1958-9.

Byl jsem ovšem zatím sám. Vzpomněl jsem si na vojnu v Táboře, kde se cvičily bojové sporty. Poptal jsem se v kasárnách v Klimentově, jestli tam také není někdo, kdo by se bojovými sporty zabýval. Dostal jsem tip na déle sloužícího poddůstojníka Krafta, a ten už judo kdesi před tím trénoval. Začal se mnou chodit do tržnice a asi rok a půl jsme trénovali v tržnici. Různě se nám tam střídali zájemci, ze kterých prakticky nikdo nezůstal.

Kolem roku 1960 se ustálila parta asi dvanácti žáčků a dorostenců, u kterých byl vidět vážný zájem. Tržnice už byla v té době devastovaná a žíněnky, na kterých jsme cvičili, byly rozbité a nebezpečné. Hledal jsem jinou tělocvičnu, kterou jsem nakonec s pomocí Karla Lucáka (náměstek ředitele Sdružených služeb, se kterým jsem chodil na pivo) našel v Ekonomické škole v Lužické ulici, kde nás ředitel Materna nechal bezplatně trénovat. Občas jsme dali malou pozornost (pivo) panu školníkovi Uchytilovi, který ve škole bydlel a nechával nás cvičit až do 22.00 hodin.

Tehdy začal chodit Tonda Daniel, bratří Švarcové, Miloš Mihovič, Juránkové, Eda Kosok a řada dalších. V té době už Kraft byl přeložen, a jako trenér, vedoucí všechno v jedné osobě jsem zůstal sám. Hledal jsem pomocníky. V prvním období to byl hlavně Honza Švarc, pak přibyl Petr Hrabánek, který tu sloužil na vojně, oženil se tu a nastoupil do práce do Uranových dolů. Přišly také první dorostenky Fabiánová s Jaurisová a pak se k nim přidala Eva Fialová z Brna, která byla nejúspěšnější. Vyhrála jednou Krajský přebor za ženy.

V těchto pionýrských dobách jsme měli už lepší žíněnky, byly ploché, daly se sešněrovat a překrýt plachtou. V té době jsme neměli kimona. Začal jsem atakovat Jardu Havrdu, že chceme jezdit na soutěže, ale nemáme kimona. On prosadil na výboru TJ, aby TJ dala příspěvek na kimona. Dostal jsem 1.500,- Kčs, za které jsem koupil 10 kimon á 150,- Kčs. Kimona nabyla kvalitní, pořád jsme měli sedřené krky, nicméně posloužila.

Začali jsme jezdit na soutěže do Chebu, K.Varů a Plzně. Judo jsme předváděli veřejnosti při různých sportovních a kulturních akcích a tím jsme judo propagovali na veřejnosti. Vzpopmínám si, že v roce 1962, když byl filmový festival v K.Varech, herci a filmový štáb měli akci na Golfu. Tam jsme jim také předvedli atraktivní judistické chvaty. Miloš Kopecký se vyjádřil, že judo je sport, kde se lítá luftem. S Kopeckým a Milenou Dvorskou mám i foto (které proběhlo i tiskem, což jsem dále využil jako další propagační materiál). Fotku však s dalšími dokumenty nemohu najít, protože jsem se asi 4x stěhoval.

V této době do ML začal z pověření Krajského výboru ČSTV dojíždět z Plzně Václav Bauer, který nám pomáhal hlavně metodicky. Z této doby si pamatuji i Ing. Vladimíra Beneše ze Škodovky, který nám věnoval také dost velkou pozornost. Myslím, že tito dva lidé měli lví podíl na úspěšném rozvoji juda v ML. Také na jejich doporučení jsem jel v roce 1962 na měsíční školení trenérů juda do Klánovic (průkaz trenéra také nemůžu najít). Z tohoto školení je i tato fotografie.



K ní Michal napsal:

Tehdy bylo judo v plenkach a byla tam spousta lidí,kteří založili oddíly jako já a rozjížděli se bez jakekoliv pomoci. Defakto tam s nami prováděli výcvik a zkoušky na trenérů.

Co se tyče jmen - uvedu jen u kterých jsem si 100% jistý. Nebudu riskovat,že je popletu nebo zkomolím.

Dobu vzniku této fotky vím jen přibližně. Ale jsem schopen ji dohledat,protože jsem tehdy získal trénerský průkaz jako většina těch lidí na fotce (samozřejmě každý jiného stupně,ja byl začátečník) A ten někde ve starých lejstrech mám. Možná,že vyhrabu i jiné zapomenuté věci,ale to vypadá tak na zimní období.

K fotce tedy jen co si vzpomenu o jednotlivých postavách.

V horní stojící řadě jsou většinou tehdejší reprezentanti. Kromě Lebedy,Pikharta a Synka:

stojící zleva

1. Kotva z Pardubic, pokud prohrál bylo to vždy uškrcením
5. Kaděra z Ostravy,úřadující mistr Československa.Rozdal si to tam tehdy s 60ti letým japonským trenérem Belgičanů (10 dan - předváděl nam tam judistický balet) a několikrát během par sekund prohrál !)
6. Lebeda - tehdejší předseda sekce Judo při ČSTV
7. Láďa Pikhart - referent při sekci Judo, myslím si, že něco jako metodik. Odborný poradce nebo něco takového.
8. Jirka Synek - už tehdy byl legenda, jeho fotky byly v učebnících Juda. Asi ti nemusím vyprávět, kdo byl Synek! Bylo pro mne potěšením, když přijel do Mariánek na výroční schůzi mi předat "Čestné uznání" (Snad ho někde vyhrabu).
9. Jarda Zetek
11. Jirka Mašín - těžká váha z Vysoké školy-Praha. Držel basu se Synkem a Zetkem
12. Vrkoč z H.Králové, ve rvačce byl surovec, ale jinak hodnej a tichej kluk.
Zajíimavá postava... Je mi líto, že si nevzpomenu na ostatní jména,protože to všechno byli super lidi a kámoši. Byli jsme všichni jedná krevní skupina. Jak to bejvá v pionýrských dobách.

Od této doby jsem rozdělil oddíl na družstva žáků, dorostenců a seniorů, bohužel už si nepamatuji, kdo jednotlivá družstva vedl. Dá se říci, že se činnost oddílu stabilizovala a dosahovali jsme větších i menších úspěchů na různých soutěžích. Problém ML je v tom, že zde není žádný průmysl, takže dorostenci zpravidla odešli dál do škol nebo za prací mimo ML a tak jsme o tyto borce přišli.

V hotelu Start jsem dostal čestné uznání od ČSTV, rok už si bohužel nepamatuji (asi 1970 při příležitosti 10 let od založení Juda v ML) a dokument mám někde dobře založený a tak ho nemohu najít). Čestné uznání mi předal Jiří Synek za přítomnosti Ing. V.Beneše, Václava Bauera a dalších činovníků juda.

Nicméně si myslím, že založení juda v ML byl správný počin, a judo v ML plní dodnes svůj úkol zaměstnat mládež sportem. Já jsem s aktivní činností skončil v roce 1966 po těžkém pracovním úrazu. Tehdy jsem pracoval brigádně jako střelmistr pro studnaře a při prohlubování 22m hluboké studny na Vavřinečku u Domažlic jsem navrtal do staré dynamitové nálože z roku 1922. (To všechno bylo zjištěno kriminalistickou laboratoří). 6 km do nemocnice jsem musel odřídit sám, protože na místě nebyl nikdo, kdo by uměl řídit. Cestou jsme ještě koupili dvě láhve červeného, jednu jsem vypil sám, na ztrátu krve, druhou jsem dal doktorovi, aby se mu netřásly ruce. Doktor říkal, že kvůli alkoholu mě nemůže uspat. Tak jsem mu řekl, že jsem judista a že mě má operovat bez narkózy. Nakonec mě operovali v lokálním umrtvení, ruce jsem měl přivázané ke stolu a na nohách mi seděla sestřička, kterou jsem při štychu do živého nadzvedával. Ovšem ani jsem bolestí necekl. Šest hodin jsem byl na sále, spravilo to asi 200 štychů po celém těle. Horší bylo, že jsem druhý den přestal vidět a slyšet, zřejmě to byla reakce na výbuch. V rekonvalescenci jsem navíc začal kouřit a k judu už jsem se nevrátil.

Tuto historku vyprávím na přání Karla Tesaře. Na závěr chci říci, že judistická průprava mně pomohla jak fyzicky, tak psychicky v mnoha těžkých životních situacích, bez ohledu na to, že jsem nedosáhl mimo založení juda v ML žádných významných sportovních výsledků.

Umění padat a a přitom se orientovat v prostoru mi v řadě situací zachránilo život. Proto tento sport všem doporučuji.

Jestli v mém vyprávění byly nějaké nepřesnosti, tak se všem dotyčným omlouvám. Moje paměť už není nejlepší.

Můj průkaz z r.1962



Zpět na začátek

Jan ŠVARC



ze dne 30.7.1995 (zaznamenal J.Milota)

Judo mě zajímalo ještě když jsem chodil na střední školu v Mar. Lázních. Zde jsem to zkoušel v oddílu boxu.Vedl ho Pochman a cvičilo se v Tyršově ulici, to mě bavilo a cvičil jsem i doma.

Pak jsem přišel v roce 1955 do Prahy na Vysokou školu a chtěl jsem se zapsat někde do oddílu boxu, ale můj kamarád Klofáč mě přemluvil a začal jsem v prvním ročníku chodit na Judo a začalo mě to dost bavit. Chodil jsem po Praze na tréninky různých oddílů na Barrandov kde to vedl Vlasák, který dokonce i něco napsal. Mojí první učebnicí byla kniha autorů Šíma-Krákora z roku 1944.Učil jsem se to podle popisu a obrázků.

V roce 1960 jsem skončil školu a vrátil jsem se do Mariánek. Brácha mi řekl, že zde je nějaký oddíl Juda a tak mě sem v roce 1961 přivedl.To už ale oddíl rok nebo dva fungoval a vedl ho Míša Nevrklo. Začínali prý ve Zlatém zámečku. Cvičil s nějakými dvěmi či třemi lidmi a snažili se občas nalákat někoho dalšího. Chodili tam taky různý pochybný existence s různými flastry či podmínkou. Když jsem přišel, tak se cvičilo v ekonomce a v létě na pilinovém zápasišti s plachtou u vchodu na fotbalové hřiště.V té době cvičili nějací Juránkové a s těmi jsem se utkal hned v prvním tréninku jen tak na zkoušku, aby věděli co jsem zač. Snad jsem nad nimi tenkrát i vyhrál a tak mi řekli, že můžu chodit. V té době chodil také Standa Kavalír a Ambrož a nějací dva vojáci z povolání. Cvičilo se v ekonomce na normálních tělocvičných žíněnkách, které se srazily dohromady. Vedoucím družstva byl starej Juránek, ale byl to trochu ochmelka a peníze na činnost družstva obvykle někde propil. Pak to s ním už kvůli pití dál nešlo a přišli za mnou Kavalír a ostatní, abych to já a Mihovič vedl. Miloš Mihovič hraje dnes v místní orchestru a byl to taky nadšený radioamatér.V té době toho Míša Nevrklo už nechal.Byla tedy schůze a Mihoviče zvolili předsedou a mě za hlavního trenéra. Já jsem to dělat moc nechtěl, protože jsem chtěl co nejvíce závodit a trénovat sám. Kuriózní je to, že mi začas právě Kavalír vyčetl, že jsme Juránka vyštípali.

Jeden čas nad námi držela patronát plzeňská Škodovka a hlavně Venca Bauer, který se pral i za reprezentaci, a sem přijel občas na trénink. Díky tomu, že Mihovič pocházel z Prahy, kde cvičil na Spojích sem zavítal i trenér Vladimír Lorenz zvaný Kazik.

Pak nám v ekonomce zakázali používat žíněnky, protože byly staré a začala z nich lítat koudel.Trénovali jsme tedy na parketách a to se vším i s pády. Na vojně zde byl také Petr Hrabánek, který zde začal od bílého pásku pak zde zůstal a přebíral trénování po mně. Pro propagaci jsme dělali různé ukázkové akce třeba na Panorámě, abychom přilákali nové členy. Měli jsme i úspěch protože od té doby začali chodit žáci a dorostenci Janda, Daniel, Tesař, Dub, Borona, Baumruk, Krameš, nějaký kluci z hotelovky a také Zdeněk Šesták. Ty mladší měl na starost Miloš Mihovič a já jsem trénoval dospělé. V té době se nám s Mihovičem podařilo vybojovat na ČSTV 10 tisíc na novou judistickou žíněnku. Na SK Mar. Lázně nám tenkrát chtěli peníze na žíněnku sebrat na fotbal a jiné a tak byly na schůzích velké boje o prachy.

Z ekonomky jsme pak museli odejít, protože zde udělali další třídu a tak jsme se přestěhovali do školy Jih. Vzpomínám si, že jsme měli vybrat dva borce do Dukly Příbram. Poslali jsme tam Duba a Daniela. Dub byl šikovnější a Tonda Daniel ctižádostivější. Pustili je do nějakých zápasů a nakonec vybrali Tondu a zařadili ho do závodního družstva. Dub mu to pak měl dost za zlý. Po vojně se Tonda pral za Plzeň a byl první nositelem černého pásku v Mariánských Lázních. Já jsem se pral naposledy někdy před sedmdesátým rokem jelikož jsem ročník 1937. Když jsem začal dělat na statku v Teplé, tak to byla práce od vidím do nevidím a na tréninku jsem se ukázal jen vyjímečně a tak jsem juda na dlouhou dobu nechal. nechal. Po mě pokračovali v trénování dlouhá léta Z.Šesták a T.Daniel. Dalším z těch kteří začínali s dorostenci jako Tonda Daniel byl i Jan Geleti, který pracoval v sedmdesátých a osmdesátých letech na národním výboru a byl předsedou oddílu i trenérem. Ten se spolu s L.Noskem, který byl trenér kulturistů a byl také na Národním výboru zasadil o vybudování nové společné tělocvičny v letech 82-83 u zimního stadionu.

Po otevření tělocvičny v roce 1983 za mnou přišel Zdeněk Šesták, abych zase začal trénovat. Začal jsem tedy znovu trénovat a se Zdeňkem Šestákem jsme začali také nacvičovat na stará kolena na zkoušky na první dan a zároveň jsme absolvovali i školení trenérů druhé třídy. Po odchodu Geletiho na politickou školu do Prahy jsem do konce 80 let dělal i předsedu oddílu. V osmdesátých letech jsem se v nové tělocvičně cvičilo už v několika skupinách a trénovali zde Z.Šesták, T. Daniel, K.Tesař, I.Korol,Stoklasa,Geleti, Hercik, Krasňuk, Láska, Martínek a Janda. V té době se mimo trénování chodilo na různé brigády třeba do lesa nebo na pilu aby byly nějaké peníze navíc na činnost.

Začátkem 90 let jsem už juda definitivně nechal. V Judu jsem strávil hodně let a bavilo mě, šlo mi to více na zemi něž v postoji. Pamatuji si i dobu kdy se závodilo pouze ve třech vahách, protože se tvrdilo, že i 60 kilový může porazit 100 kilového tím, že využije jeho váhy a energie. Začas se přišlo na to, že to není tak docela pravda pro sportovní využití Juda, ale spíš pro sebeobranu.

Zpět na začátek


Miloš MIHOVIČ (*1932)



Přišel jsem do ML v roce 1962 z Prahy a hned jsem se začal zajímat, jestli je v ML oddíl juda. V modré vývěsní skříňce, která visela na lékárně Alma, jsem zjistil tréninkové hodiny oddílu v Ekonomické škole. Po rozkoukání jsem zjistil, že v oddíle jsou nesrovnalosti v hospodaření. Pan Juránek vybíral peníze jak od členů oddílu, tak formou cesťáků, a když se jelo na soutěž, klukům koupil párek a zbytek peněz někam zmizel, asi v restauračních zařízeních.

Juránek měl dva koně, Standu Kavalíra a Láďu Majera. Oba to byli známí rváči, kteří se prali v různých restauracích. Do juda chodili spíš ne kvůli sportu, ale proto, se naučili nějaké nové fígle pro rvačky.

S Honzou Švarcem jsme se domluvili, že to takhle nejde dělat. Pozval jsem asi v r.1963 z Ústřední sekce juda "Kazika" Lorence a provedli jsme nové volby do výboru oddílu juda. Kazik tyto volby posvětil jménem Ústřední sekce juda v Praze a tak jsem se stal předsedou oddílu já a Honza Švarc se stal hlavním trenérem. Začala prakticky nová éra juda v ML.

V té době ještě neexistovaly průkazy Judo a při zkouškách na kyu se vydávala takováto Osvědčení:



Po této změně vedení jsme také uspořádali nábor, ve kterém se přihlásila řada zájemců, kteří chtěli judo provozovat opravdu jako sport. Byli to solidní kluci, kteří trénovali, a když přišel někdo, kdo se chtěl jen rvát, tak nevydržel náročné tréninky a skončil.

Začal jsme chodit pravidelně na schůze výboru naší tělovýchovné jednoty SK Mariánské Lázně, také hlavně proto, aby se o oddílu vědělo a oddíl získal od SK nějaké finanční prostředky. Začali jsme jezdit pravidelně na soutěže v západočeském kraji, hlavně do Plzně, Karlových Varů a Chebu. V té době nás začal podporovat i Krajský výbor juda v Plzni, specielně Václav Bauer a Ing. Vladimír Beneš. Oba sem začali dojíždět a na základě žádosti Ing. Beneše a financí z Krajského výboru jsme si nechali v sedlářství u p. Volmuta ušít žíněnky s trojitou plachtou TRIPLEX, kterou speciálně pro nás objednali. (Stála asi 10.000.- Kčs.)

Další, co pro nás KV zařídil, bylo, že jsem se mohl já a Petr Hrabánek zúčastnit týdenního školení trenérů v Žinkovech. Na konci jsme udělali zkoušky na trenéry III.třídy.

Jedna z největších soutěží, kterou jsme v ML pořádali, byla kvalifikace na mistrovství ČSSR. Do ML se sjela republiková elita, Jáklové, Mašín, Synek a další. Měli jsme spoustu práce s organizačním zajištěním, noclehy, plakáty, přes zábradlí na chebské křižovatce jsem nechal nastříkat transparenty asi za 5.000,-. To byly v té době velké peníze, pak mně vyčítali, že jsem překročil rozpočet na reklamách.

S Honzou Švarcem jsme jednou na podzim jeli na motorce do Plzně skládat zkoušky na modrý pásek. Při zpáteční cestě byla tak silná mlha, že jsme museli motorku kus cesty tlačit a domů jsme se dostali až dlouho po půlnoci. Ale pásky jsme měli!

Já jsem v oddílu dělal hlavně organizační práci, Hrabánek a Švarc trénovali. Hrabánek trénoval děti, Švarc dospělé. V té době tam začal chodit Zdeněk Šesták, Tomáš Janda, Franta Brtník, Pepa Kosnar, Pepa Wach, Jirka Borona, Standa Dub a bratři Tesařové.

Asi v roce 1973 jsme museli opustit Ekonomickou školu a přestěhovali jsme se do školy Jih. V této době už jsem s judem končil a čekal jsem, až se z vojny z Dukly od Synka vrátí Tonda Daniel, abych mu mohl předat vedení oddílu. Tonda byl velmi vytrvalý a ctižádostivý člověk. Po předání oddílu jsem na tréninky chodil už jen sporadicky a vzhledem k nedostatku času jsem s judem úplně skončil.

Byl jsem rád, že se nová generace o oddíl dobře stará, že ho dále rozvíjí, oddíl nechátrá a jsou za nimi vidět dobrá práce a dobré výsledky.

Každému doporučuji trénink juda, kdyby si neodnesl nic jiného, tak se aspoň naučí padat a ovládat své tělo. Mnohokrát jsem toho v životě využil.


Zpět na začátek



Petr HRABÁNEK - BŘEZINA (*1942)



(dne 3025.8.2010 zaznamenal K. Tesař)

Základní vojenskou službu jsem absolvoval v Klimentově jako reprezentační brankář v pozemním hokeji za Duklu Mar.Lázně. Jelikož Dukla byla 1963 odvelena do Hradce Králové, moje základní služba skončila a já jsem nastoupil v náboru do Uranových dolů, začal jsem hledat jiný sport.

Koncem r.1963 jsem proto začal chodit do juda, které vedli Michal Nevrklo, Miloš Mihovič a Jan Švarc. Po roce jsem získal zelený pásek a začal jsem se věnovat družstvu začátečníků, zejména jejich všeobecné pohybové přípravě. Sám jsem se pral za oddíl (s nevalnými výsledky) a dospěl jsem k závěru, že lepší bude se věnovat trnérské činnosti před závoděním. Trénovali jsme 5x týdně v Ekonomické škole, odpoledne děti, večer dospělí, takže jsem svůj rodinný život zpoloviny trávil v tělocvičně.

Abslovoval jem několik trenérských kurzů v Praze na VŠ s bratry Jákly, v Plzni s Vencou Bauerem a Láďou Benešem. Venca Bauer pak jezdil do ML na tréninky dospělých a předával nám své zkušenosti.

Někdy kolem roku 1972-73 jsme dostali výpověď z Ekonomické školy a museli jsme se přestěhovat do školy Jih. Předsedou byl v té době asi Honza Švarc. Také jsem se stihnul rozvést a znovu oženit a vzal jsem si jméno nové manželky Březina.

Mimo juda jsem se věnoval i motoristickému sportu, jezdil jsem rallye. V roce 1972 jsem havaroval a utrpěl jsem vážné zranění, které mi zčásti omezilo judistickou činnost. Následoval pracovní úraz v Uranových dolech, kdy mi vrtačka potrhala vazy v pravém zápěstí a to byl konec mého působení v judu.

Rád vzpomínám na časy, kdy jsem trénoval začínající mládež, ze kterých jsou už dnes letití pánové, jako např. Víťa Šarata, Tomáš Janda, Franta Brtník, Karel Brussmann, Jirka Borona, Zdeněk Šesták, Pepa Kosnar, Pepa Wach, Standa Dub, bratři Tesařové a další.

Zpět na začátek


Zdeněk ŠESTÁK (*1946)



Zdeněk Šesták
Ivan Korol z rozhovoru 2.9. 2010 u kafe na Zdeňkovo ranči v Drmoulu

Na judo jsem začal chodit jako dorostenec během roku 1961.Tehdy jsem se to domáknul od kamaráda se, kterým jsem začal, ale ten toho po pár týdnech nechal. Na tréninky jsem dojížděl vlakem z Kynžvartu a jelikož se cvičilo 3x týdně v ekonomce od 7 do 9 tak mi vlak občas ujel a musel jsem mazat domů pěšky.

V té době trénoval dorost a dospěláky Švarc a po něm Hrabánek. Žáky trénoval pak Mihovič a chodili tam co si vzpomínám Dlouhý, Krameš, Kavalír i Kosok (běhá po Mariánkách jako bezďák říkají mu Indián) a nějací hotelováci a vojáci. Do žáků pak začali chodit Daniel, Dub, Brusman, Janda, Borona, Cvrk, Vach, Kosnar později pak Strnad, Vohlídal, Fratrič, Chalupa aj.

Občas k nám přijel poradit a něco ukázal V. Bauer, který byl členem reprezentace a později trenérem Rudé Hvězdy Plzeň. Na závody jsme jezdili do Plzně. Párkrát jsem byl na tréninku v Karlových Varech u Tondy Juštíka.

V roku 1964 jsem si udělal první zkoušky na trenéra u Synka v Dukle Plzeň - později Dukla Příbram. 1965-67 jsem šel na vojnu, kde jsem neměl moc prostoru na cvičení a občas jsem se dostal na trénink na Maraton k F. Jáklovi a dokonce jsem se párkrát pral za Uhelné Sklady Praha. Po mém příchodu z vojny zrovna odcházel na vojnu Tonda Daniel do Dukly Příbram. V ekonomce jsme skončili a šli jsme trénovat do Jihu. Nějakou dobu po odchodu Honzy Švarce jsem trénoval sám a bylo to nějak bezprizorní, co se vedení týkalo, peníze na tělocvičnu se nějak schrastily přes jednotu. V letech 1967 až 1969 začali chodit klan Panochů, Fratrič, Vohlídal, Chalupa, Holomek, Stoklasa, Tesař Karel a pak i Pavel, později pak Novotný, Flachs a jiní.

Po příchodu Tondy z vojny jsem nějakou dobu judo omezil na minimum a chodil jsem hrát fotbal. Pak jsem se zase vrátil a trénoval dospěláky a dorost a Tonda žáky. Koncem 70. let jsem začal pracovat v Plzni v Krajském svazu juda s V.Bauerem v trenérsko metodické komisi. Naši závodníci posbírali řadu umístění z přeborů kraje i republiky. Fratrič a Brusman se prali za RH Plzeň, Vohlídal byl nějakou dobu v Dukle Bánská Bystrica.

V roce 1981 se začala budovat nová tělocvična, na které jsme byli denně, za tu dobu bych měl postavený barák. Na tělocvičně se mnou makal hlavně Tonda Daniel, Láďa Strnad i naši žáci a další. Jen kulturistům se dělat moc nechtělo, aby si nekazili postavu. Tehdy jsem nosil dva pytle cementu v podpaží a burizoni jen čuměli. Teď už bych neunesl ani jeden.

Po otevření tělocvičny v roku 1982 jsem zkontaktoval znovu Švarce a přitáhnul jsem ho zas trénovat. S Honzou jsme si udělali zkoušky na trenéry 2. třídy a složili zkoušky na první dan. Bylo mě 42 a Honzovi 50 a mlátili jsme sebou při nage no katě několik měsíců. V té době jsem už byl rozhodčí I.tř. a byl jsem na deset let předsedou krajského svazu juda a karate v Plzni. Během předsedování se mi podařilo za krajské peníze zajistit oddílu nové tatami z Nisasportu.

Postupně jsem zatáhl do krajského svazu Karla Tesaře, který pracoval v komisi rozhodčích. Další, koho jsem zatáhl do svazu dokonce českého, byl Jarda Stoklasa, naštval mě, že tam hned se Zetkem chtěli založit stranickou buňku.

Do juda jsem zapřáhnul i oba kluky, kteří taky absolvovali pěknou řádku soutěží a nějaké výsledky taky udělali.

Za éry předsedávání KSJu jsem se seznámil s Heinzem Kleinem z Greizu v tehdejší NDR. Byl to učitel na sportovní škole a u nich jsme taky byli několikrát s oddílem i krajským výběrem plzeňska na závodech a soustředěních. Vzpomínám si na soustředění, kdy jsme byli v Greizu celý týden s partou žáků, a makalo se jako na reprezentačním srazu. Z té party však nikdo dál nedošel a brzo přestali cvičit. Na jiné akci mi zase parta Rozhoň, Šišková, Schuster a další osolili pivo když jsem šel na záchod. Pak jsem jim osolit život a hnal jsem je do nekonečných schodů na kopec k tělocvičně a ubytovně.

Na počátku 90 let po revoluci jsem opustil práci v JZD Trstěnice a začal jezdit za prací na pilu k ošklivým západním Němcům. To byl s judem utrum a zmohl jsem se tak občas jít zahrát fotbálek a jet v sobotu na závody. Znamenalo to i po deseti létech konec s předsednictvím KSJu. Po mě se toho na dva roky opět ujal Vl. Beneš.

Po několika letech v Německu jsem už jezdil do tělocvičny na čtvrteční fotbálek, dokud mi to záda dovolily. Po 60 jsem absolvoval operaci obou kyčlů a teď se zase jakž takž hýbu, abych mohl udržovat barák. Zajdu občas na nějakou schůzi, brigádu a domácí soutěž a hlídám svoje nástupce, aby moc nezvlčili.

Judu jsem věnoval téměř 50 let a rozhodně toho nelituji, užilo se hodně legrace a udělalo poustu práce, vše samozřejmě zadarmo. Teď v kapitalismu už to nikdo dělat nechce až na pár posledních zoufalců.


Zpět na začátek


Antonín DANIEL (*1948)



(podle zpovědi ve Vrbičkách napsal P.Milota)

S judem jsem začal, když jsem chodil do sedmé třídy. To bylo v roce 1960 nebo 61. Předtím jsem docházel do fotbalového oddílu, kde jsem hrál za žáky. Tam mi rozbili brejle, což mě naštvalo a tak jsem se přihlásil na nábor do juda.

Cvičilo se tenkrát v ekonomické škole na zápasnických žíněnkách. Tatami bylo sešité ze 4 kusů. V Mariánkách se tehdy pohyboval bývalý zaměstnanec uranových dolů, který se jmenoval Hauer a byl to takový průkopník silových a úpolových sportů. Byl to spíš funkcionář než sportovec, ale propagoval v Mariánkách box, vzpírání, judo a další sporty.

Judistický oddíl měl tenkrát po náboru asi 50 členů a vedli ho Nevrkla a Švarc. Mne trénovali postupně Mihovič, Hrabánek a Baumruk. Tehdy už chodili na Judo Tomáš Janda, Karel Brusman a Standa Dub. Při vstupu do oddílu dělali ti pokročilejší křest pro nováčky při kterém každého pořádně obouchali aby věděli zač je toho loket. Po dvou letech jsem získal svůj první pásek a začal jsem závodit. Převážně jsem se pral jen v kraji, ale byli jsme pozváni i do Prahy. Pokračoval jsem s cvičením až do vojny a měl jsem tehdy už zelený pásek. V kraji jsem se umísťoval na druhých či třetích místech, protože byla velmi silná konkurence hlavně Plzeňáci.

Na vojnu jsem podal žádost do Dukly a musel jsem se prokousat náročným konkurzem, abych se tam dostal. Složil jsem v Dukle Příbram která byla tenkrát ve druhé lize. Strávil jsem tam celé dva roky ale musel jsem po prvním roce svou další službu obhájit. Do Dukly přicházeli i juniorští reprezentanti a celý vojenský oddíl tvořilo asi patnáct judistu a trénoval nás trenér Synek, který pak dlouhou dobu působil jako trenér Dukly Bánská Bystrice. Žádnou vojnu jsme neměli jen se intenzivně trénovalo judo, ale když někdo udělal nějaký průšvih, tak šel za trest načas do kuchyně nebo i do basy. Na vojně jsem to dotáhnul až na 1 kyu.

Když jsem se vrátil v sezóně 1968-69 tak už se cvičilo ve škole Jih.Po vojně jsem šel na školení trenérů III. Třídy do Klánovic, kde jsem absolvoval také zkoušky na 1. dan. Oddíl byl v té době v podstatě v rozpadů a trenér Mihovič pouze čekal na to až přijdu z vojny předal mi klíče a skončil. Chodilo tenkrát jen asi 10-15 žáků a byl to spíš takový pionýrský kroužek. Postupně jsem začal natahovat do tělocvičny i dřívější judisty, protože bych to sám nezvládal utáhnout.Byli to Švarc, Z.Šesták, Wach, Herzig, Tesař a s ekonomickou stránkou mi pomáhal Geleti. Trvalo to asi tak dva roky než jsme se dostali na nějakou obstojnou úroveň a dostavily se i nějaké výsledky. Po třech letech od vojny jsem absolvoval školení trenérů II.třídy a složil jsem zkoušku na II. Dan. Postupně vyrostli borci jako Fratrič, Vohlídal a sourozenci Panochovi, kterých bylo pět. Nejlepší výsledky měli Jitka a Slávek.

Do doby než jsem přišel z vojny byla v kraji pouze jediná soutěž a to krajský přebor. V době kdy jsem byl na vojně dostal oddíl novou nějakou starší judistickou žíněnku, která se nechala později opravit protože se začala rozpadat. Pak se začaly pořádat soutěže i u nás ve městě. Největší problémy byly se školníkem, kterému jsme museli vždy šoupnou stovku abychom mohli závody uspořádat.

Toto období trvalo asi 10 let než se začala budovat tělocvična u zimního stadionu, kterou jsme zbudovali skoro celou včetně kulturistické části. Celé základy kompletně zbudovali členové oddílu kdy žáci v rámci tréninku kopali i vozili beton. Kulturisti si postavili pouze dělící příčky a stavba trvala asi dva roky. Můžu říct, že jsem tam byl takřka denně. Velký kus práce hlavně s dřevem udělal Zdeněk Šesták. Během stavby tělocvičny se normálně trénovalo v Jihu a budování byla fyzička navíc. Z pozice funkcionáře se zasadil o vybudování tělocvičny předseda SK Ondřej Brož a z pozice funkcionářů města i Geleti a za kulturisty Nosek.

Ještě v Jihu a během stavby tělocvičny se objevil na tréninku kulturista Nováček se svým synem Romanem, který byl v té době nadějným členem lyžařského oddílu. Chodil s tátou do posilovny, aby měl páru, a když viděli, že se vedle kulturistů buduje judo, tak se přišli zeptat, jestli by nemohl chodit naučit se padat. Roman tenkrát dělal všechny lyžařské disciplíny na úrovni krajského přeborníka a porážel suveréně soupeře z lyžařských středisek na Šumavě i v Krušných horách. Protože nejde dělat dva sporty na slušné úrovni, tak se posléze Nováček starší ptal co bych Romanovi doporučoval jako specializaci. Pochopitelně že jsem mu doporučil, ať se vrhne pořádně na judo... Nehledě na to, že bylo vidět jeho talent pro tento sport. Ve Slovanu byli lyžaři dost naštvaní, že přišli o nejúspěšnějšího závodníka v historii, protože Roman začal trénovat pouze judo a lyžování šlo k ledu. Romanovi to začalo velmi dobře jít a než šel po základce na sportovní gymnázium do Plzně, tak se s ním nechtěl z vrstevníků nikdo prát, protože s každým zamet. Rovnocenným soupeřem pro něj byli pouze zkušení dospělí závodníci nebo trenéři, kteří měli ovšem víc jak deset kilo navrch. Po absolvování gymnázia šel do Slávie VŠ Praha a začal studovat FTVS. Tu ale nedokončil a nastoupil na vojnu do dukly Bánská Bystrica a pak dlouho působil v SKP Hradec Králové. S reprezentací sjezdil celý svět a byl v jedné době nejlepším judistou v republice. No a dnes je zpět v Mariánkách a judu nechce ani slyšet.

Já osobně jsem se po vojně ještě asi rok pral 2. ligu za Karlovy Vary, ale pak jsem se závodní činností skončil a trénoval jsem už jen závodní družstvo. To jsem pak po několika letech po otevření tělocvičny taky předal jiným a věnoval jsem se pouze žákům a přípravce až do roku 1997. Od té doby docházím do tělocvičny pouze za účelem údržby, úklidu či brigády, nebo pískat domácí závody či občas na nějakou oslavu.

Z mých odchovanců udělali nejlepší výsledky Miloš Fratrič a Pavel Vohlídal. Miloš byl druhý na přeboru ČSR i ČSSR a Pavel třetí na ČSR a druhý na ČSSR. Pavla jsem dostal i do Dukly B.Bystrica, ale neudržel se tam. Nějakou medaili z mistrovství ČSR měl i Panoch. Úspěchy Romana Nováčka nebudu ani vyjmenovávat, k jeho největším patří 2 krát bronz z ME Juniorů a účast na olympiádě v Atlantě 1996.

Zpět na začátek


Tomáš JANDA (*1949)



Moje působení v oddílu juda v Mariánských Lázních

Tomáš Janda nar.4.10.1949

Prvotní motivací k tomu abych se věnoval judu byla touha umět se prát, účinně se bránit a nemuset se obávat více urostlejších vrstevníků a starších kluků.

S judem jsem začal v 11letech tj. v roce 1960. Doslechl jsem se ještě s jedním kamarádem, že oddíl juda trénuje v ekonomické škole. Přišli jsme se sem přihlásit. V tělocvičně se bavilo a cvičilo několik urostlých chlapů. Dnes už nevím kdo nás vyzval, ale řekli nám, abychom předvedli, jak se umíme prát. Prali jsme se jako koně a asi jsem měl mírnou převahu, protože mi řekli, že můžu příště přijít, že jsem přijat. Mě se tehdy velice zamlouvala žíněnka - 4 kostky 2mx2mx0,2m, do které se padalo jako do peřin a vůbec to nesouhlasilo s tím, že se o judistech říkalo, že cvičí na tvrdé zemi.

Později jsem samozřejmě všechny ty muže poznal a trénoval s nimi nebo vedle nich. Určitě tam tehdy byli Nevrklo M., Kosok Ed., Juránkové, Ambrož Fr., Majer L., Baumruk. Později tam začali z mužských docházet ještě Kavalír St., Šesták Zd., Švarc Jan, Mihovič M., Tobermann Bož., Hrabánek, aj. Z té doby mě v paměti utkvěla osoba Ládi Majera, o kterém si ostatní čas od času šuškali, že někde vybílil hospodu nebo bez problému uspěl proti velké přesile a kde komu něco zlomil. Byl to přirozeně osvalenej kluk s velkou silou a mrštností. Když měl dobrou náladu směli jsme ho my žáci s co největší silou udeřit pěstí na solar. Nikdy mu to nedělalo žádné potíže.

Mě nejdříve trénoval Baumruk, ale asi jenom 2 roky. Tehdy jsem vyhrál krajský přebor žáků v Plzni a byl jsem na to řádně pyšnej protože ta medajle byla vyvěšena ve městě v informační skříňce odd. juda s patřičným popisem. Ve finále jsem se pral s Vavříkem pozdějším borcem I. ligového manšaftu Plzně. Z plzeňských judistů jsme měli všichni vždy respekt, protože měli vždy výborné závodníky, dobře připravené a pečlivě vybrané ze široké základny, kteří nás také zpravidla poráželi. Do Plzně na závody jsme jezdili často a tady bylo možno vidět špičkové České dospělé závodníky té doby. Václav Bauer se ještě pral, Pávek - bezkonkurenční seoinage. Každý borec, který se s ním pral, věděl, že jí umí, přesto na lítali na Ippon. Borci jako Šíša, Šimsa, Jáklové z Prahy, později Šístek a Dolejš, na ty všechny byla radost se dívat.

Rád vzpomínám na dobu dorosteneckou kdy nás trénoval Petr Hrabánek. Měl jsem tehdy pocit, že jsme se sešli výborná parta zanícených judistů a že jsme i jako závodníci byli silní. Wach, Daniel, Kosnar, Tesař, Dub, Janda, Lindenberg, Brusman, Brtník Fr. Intenzivně se trénovalo, jezdili jsme závodit, bavil nás život. Judo jako sport mě osobně příznivě ovlivňoval. Neustále jsem měl možnost si ověřovat jestli mám pevnou vůli, jaké vydržím zatížení, zda jsem dostatečně rychlej, jak se dokážu ovládat a jednat s lidmi. Judo takto vlastně ovlivňuje každého kdo mu propadne.

Dospívání přineslo i pro mě nutné změny v nastavené sportovní činnosti. Když jsem se cítil ve formě musel jsem nastoupit do učňáku, kde nebyla možnost dále rozvíjet technickou dovednost, snažil jsem se alespoň získat fyzičku, což při práci v lese bylo dobře možné. Po návratu z učňáku jsem opět intenzivně trénoval ale pouze 1rok a musel jsem na vojnu. V tomto období jsem zažil trochu zklamání z toho, že jsme byli domluveni s Petrem Hrabánkem, že vyběhá místo v Dukle Příbram a že tam vystřídám Tondu Daniela, měla to být tutovka. Já s tím 100% počítal a když mě povolali k odvodu také jsem tak vystupoval. Asi jsem byl před komisí lampasáků na jejich vkus příliš sebejistý a proto mě šupem vyslali na švandrlíkovu Zelenou Horu. Dlouho jsem těchto promarněných let závodnické činnosti litoval. Zkoušel jsem sice z Nepomuku dojíždět do Plzně ale bylo to tak komplikované, že jsem to nakonec vzdal.

Po návratu z vojny jsem hned uháněl do tělocvičny, necvičil jsem však dlouho rok nebo dva. Pamatuji si, že se velmi intenzivně závodilo, navazovala družba s okolními oddíly i zahraničními. V této době, v tělocvičně v Jihu byl Východoněmecký juniorský oddíl s vynikajícíma borcema, se kterým jsme odzápasili důstojnou partii ale byli lepší. Jak se tento oddíl jmenoval už nevím. Další 70. léta jsem se sportem pausíroval, dělal jsem dvě školy a každou chvíli měnil místo v oboru, cítil jsem se zaneprázdněn.

Začátkem 80. let jsem se k judu opět vrátil k čemuž mě motivovala návštěva tělocvičny kde jsem se setkal s pár judistickými důchodci a viděl jsem poměrně slušnou základnu mladých i dospělých závodníků. Navíc jsem chtěl ke sportu přitáhnout svoje děti. S otevřením nové vlastní tělocvičny se pro oddíl Mariánskolázeňského juda otevřely velké možnosti. Pamatuji si, že se náborovou činností rozrostla základna do rozměrů, že to bylo pro trenéry obtížné zvládnout. Trénovalo se v několika fázích 3x-4x týdně a tělocvična tak byla maximálně využita. V osmdesátých letech jsem byl také postrčen udělat si trenéra III. a potom II. třídy. II. třídu s námi tehdy společně dělali i někteří reprezentanti jako třeba Sosna nebo Petřikov. Zaujalo mě, že tenkrát mezi sebe nikoho z obyčejných kluků nepustili, měli různé výhody a ve volných chvílích mastili fotbal jako my všichni ostatní. V této době jsem se ještě snažil závodit a kupodivu mě to i bavilo i když jsem věděl, že už jsem za zenitem. Občas se dostavily i slušné výsledky. Tehdy nastavený bodový systém nutný ke kvalifikaci se na vyšší soutěže jsme docela dobře zvládali, protože jsme dost jezdili po soutěžích a hlavně na družební návštěvy do Greizu, kde se body za cizince jen sypaly. Nějaký čas jsem se pral také v Poběžovicých, myslím že II. ligu a snad jen jednu sezonu.

Za hlavní sportovní náplň 80. let však považuji svou trenérskou činnost. V žácích jsem vedl skupinu šikovných kluků a holek, kterým se chtělo cvičit. Rozhoňové, Šestáci, Barták, Pečínka, Svoboda, Šustr, Šiška, Janda, Švarc, Nevečeřal z holek Vondráčková, Jandová, Šišková to je hrubý výčet mladých judistů, kteří chodili pravidelně cvičit. Jednou bylo soustředění v Plzni za naší účasti. Plzeňský oddíl zde měl svoji žákovskou špičku - Přimda, Šicker, Šimsa, Šístek jun. aj. Při ranní rozcvičce, kterou jsem vedl se jak to někdy bývá, plzeňští chtěli našim ukázat jak jsou na tom fyzicky dobře, nešlo to být lepší, všichni byli jako jedno družstvo. Protože jsem věděl jak jsou Plzeňáci nabouchaní velmi mě to potěšilo. Tato parta mladých judistů získala řadu cenných umístění a dobře reprezentovala Mariánskolázeňský oddíl juda. Zde bych chtěl vyzdvihnout záslužnou práci trenérů a to všech, kteří se na formování dovednostních a morálních vlastností judisty podíleli a podílejí. Obecně řečeno od přípravky až po olympionika.

Začátkem 90. let se začalo, jak to bývá, toto nadějné družstvo judistů rozpadat. Jednotlivý členové se rozcházeli do škol a internátů. Děvčata začala mít zcela jiné zájmy. Já se přestěhoval a začal vykonávat povolání profesionálního myslivce, které mi sebralo veškerý volný čas. Přesto mám judo hluboko v sobě a nikdy bych ho za jiný sport nevyměnil.

Zpět na začátek

Karel BRUSMAN



(podle vzpomínek z 23.2.1995 na zimním stadionu v hospodě zaznamenal J.Milota)

S judem jsem začal asi v roce 1963, to mi bylo 11 let a na první trénink jsem přišel jako začátečník s dalšími 3 nebo 4 zájemci. Bylo to v ekonomické škole a cvičilo se na 4 větších tělocvičných žíněnkách. Můj první trenér byl Miloš Mihovič a vydržel jsem chodit asi půl roku.

Po nějaké době jsem začal chodit znovu a trénoval nás Petr Hrabánek, cvičilo se tenkrát 5x týdně. Běhali jsme na Medvěďák, plavali jsme a podobně. Honza Švarc v té době vedl ty starší závodníky. V té době tam cvičili jako mladíci Tomáš Janda, Pepa Kosnar, Pepa Wach, Tonda Daniel, Franta Cvrk, Geleti a další a ještě taky cvičil Míša Nevrklo, který zde vlastně s judem začal.

Začal jsem taky jezdit na závody a po nějaké době jsem byl jediný žák v kraji se zeleným páskem ostatní měli nejvýš oranžové pásky. Pamatuji, že jsem ho musel dokonce na závodech v Plzni sundat.

Pak jsem šel do učení do Aše kde byl taky oddíl Juda Tosta nebo Jiskra se jmenoval. Cvičilo se na parketách a vedl to nějaký poručík od policajtů, ale po půl roce to nějak skončilo.

Takže jsem začínal s Judem znovu až po vojně v roce 1975. Předtím jsem celou zimu tvrdě trénoval. Cvičilo se tenkrát už v Jihu na judistické žíněnce, která se musela po každém tréninku skládat. Chlapy tenkrát vedl Z.Šesták, Honza Švarc a Tonda Daniel. V té době závodil Kosnar, Tonda Daniel, Venca Chalupa a další.

V období 1975 až 80 jsem závodil za RH Plzeň II. ligu a určitě dvakrát nebo třikrát jsem vyhrál krajský přebor. S Plzeňákama jsem taky jezdil na nějaký soustředění a pak byla 4x ročně ligová soutěž. Mohl jsem jezdit taky na tréninky ale bylo to moc daleko a tak jsem cvičil raději v Mariánkách.

Vzpomínám si že jsem se pral na VC Jablonce s borcem, kterej se pral za Duklu Žilina, nějakej Zitek a tomu tenkrát šlo o umístění pro nominaci na nějaký velký turnaj či reprezentaci. Byl to nejkratší zápas celé velké ceny, za 20 sekund uletěl na ukázkovou sasanka (sasae curikomi aši).Já jsem měl další zápasy až za hodinu tak jsem vyrazil do města a on za mnou vyběhl ven a dohonil mě v nějakým podchodu a vystartoval na mě a o co ti jde a tak podobně.Dokonce mi dal i jednu pěstí. Pak doběhl nějaký jeho kolega z družstva a nějak to skončilo.Já mu pak řekl to víš to se holt musíš líp držet na nohou.

Po roce 1980 jsem se pral už jen za Mariánky protože to už začalo nějak víc bolet. Po té co se postavila a otevřela tělocvična u zimáku jsem si udělal trenérské zkoušky a taky zkoušky na rozhodčího. Za ta léta jsem se pral s Holanďanama, Anglánama, Rakušanama a Němcema, jezdilo se na soustředění a závody do Greizu v NDR a další.

Jednou tady zastavila výprava Angličanů a Němců na cestě do Prahy na Slávii VŠ, pral jsem se z nějakým řimbabou a třikrát jsem ho zmáčknul, že nevěřil, že mám jenom modrej pásek. Měli sebou šéf trenéra takovýho dědu asi 70 let, Karel Tesař mi říkal "Běž se s ním potahat, ukáže ti pěkné věci na zemi". Zem jsem měl vždycky rád tak a tak jsem šel, snažil se mi něco vysvětlovat, ale já mu moc nerozuměl.Vždycky něco ukázal a já to po něm opakoval, ale vždycky jsem ho nějak víc zmáčknul a on za deset minut už nemohl.

Na svoje trenérské působení nevzpomínám moc rád. Byl jsem vždycky jinej než ostatní trenéři, měl jsem toho dost odepráno takže tréninky podle toho vypadaly a šlo mi o to aby se pořádně makalo. No prostě jednoduše byl jsem zlej Karel a pak tam byl hodnej Karel a to je celý.Já jsem nepotřeboval 40 dětí a dělat jim dvouhodinový trénink aby se jim líbil. Mě stačilo 15 dětí ale těch co budou makat naplno, to byl rozpor kterej jsem měl coby trenér.

V únoru 1986 jsem měl úraz s kolenem, meniskus pak operace a od té doby to znamenalo konec se cvičením. Je to škoda protože jsem se cítil na vrcholu a mohl jsem leccos dokázat. Forma v tom věku už sice nebyla nejlepší ale zkušenosti ba pořád stačily alespoň na kraj. Po operaci jsem dělal ještě rozhodčího, ale když už nešlo trénovat naplno tak mě to přestalo bavit a postupně jsem toho nechal.

Zpět na začátek


Láďa STRNAD (*1951)



Když jsem začal chodit do učení, hrál jsem košíkovou, ale ukázalo se, že jsem na ni malej. Tak jsem hledal jiný všestranný sport a narazil jsem někde na náborový leták juda. To bylo asi v roce 1966. Předststavoval jsem si, že přijdu a budu se prát. Ale skutečnost byla jiná, nejméně tři měsíce jsem pomohl složit žíněnku a hup na parkety, kde jsem s tenisákem pod bradou plácal a učil se pády. To už se dnešní žáčci nedokážou představit.

Vždycky jsem běžel od vlaku z Varů - na intru jsem byl v Nejdku - přímo do ekonomky na trénink. V té době nás trénovali Petr Hrabánek a Miloš Mihovič, Zdeněk Šesták byl asi na vojně. Když nás vyhodili z ekonomky, nebylo kde cvičit. Jeden čas jsme chodili na Zlatý zámek, pak jsme cvičili u kulturistů v dnešní pasáži Omega. Kdy to přesně bylo si nepamatuji. Pak jsme získali trvalý azyl ve škole Jih.

V té době byli nejlepší závodníci Pavel Vohlídal, Miloš Fratrič, Tomáš Janda a Karel Brusman. Spoustu zážitků jsme měli ze zájezdů do Karl-Marx-Stadtu do NDR. Jednou jsme měli špatně zajištěné noclehy a spali jsme v tělocvičně pod padákem. Jindy jsem tam jel jako vedoucí. Šli jsme se navečeřet a mladý jsme nechali na ubytovně. Než jsme se vrátili, mladí se bavili po svém. Všude prázdné lahve a největší frajeři pokuřovali doutníky. Tak jsem jim řekl, že ráno bude tvrdá rozcvička a poběží na pahorek. Většina z nich popadali do pangejtu nebo zvrátili, na kopec jsem doběhl sám.

V roce 1974 jsem také složil zkoušky na rozhodčího III. třídy. Školil nás tehdy mimo jiné i Láďa Beneš. Pamatuju si, jak nás honil, abychom mluvili nahlas. Tak jsme chodili po chodbách a křičeli jsme jak na lesy. To bylo ještě v plzeňské tělocvičně pod tribunou Škodovky, kde uprostřed tělocvičny byly dva sloupy obalené žíněnkama.

V roce 1977 jsem si udělal trenéra IV.třídy a potom jsem několik let trénoval dorostenky v Jihu. Po otevření nové tělocvičny jsem dál trénoval s Karlem Tesařem přípravku.

Někdy v polovině 80 let jsem přešel ze Stavebního podniku na šachtu do Uranových dolů. Byla to náročná práce na směny. Měl jsem proto výrazně méně času, z práce jsem chodil utahaný, sloužil jsem hotovost a tak jsem pomalu judo opustil.



Zpět na začátek


Karel TESAŘ (*1955)



K judu jsem se dostal proto, že mě v ulici na Husovce pořád někdo mlátil. Byla to taková divoká doba, ještě nestála sídliště na Panských polích, na Třešňovce nebo nad nádražím. Chodili jsme si hrát na klády k pile nebo do lesíka. Rozdělili jsme se zpravidla na dvě skupiny, jedni byli policajti, kovbojové, mušketýři, ti druzí lumpové, indiáni nebo kardinálští. A já zpravidla vždycky patřil mezi ty, kteří dostali do řepy. Pamatuju si, jak jsem kolikrát brečel vzteky z bezmoci, že jsem se neubránil starším klukům. Řada z nich byli pěkní grázlové, jeden dokonce zemřel v lapáku.

Táta v té době pracoval (asi rok 1965) v Uranových dolech s Petrem Hrabánkem, který trénoval judo. Byl jsem docela chcípák, ve 2.třídě mi brali mandle, protože jsem měl pořád angíny, ve 4.třídě jsem dostal žloutenku a nesměl jsem rok cvičit. Začátky byly kruté. První tři tréninky jsem jenom plácal. Držet hlavu nahoře a tlouct do parket, nade mnou stál nějaký mazák a vychutnával si mě. Jěště dnes pamatuju, jak mě bolely břišní svaly. Pak následovaly asi 2 měsíce nácvik pádů, nezáživné až hrůza. Chtěl jsem toho nechat, ale rodiče za mě platili každý měsíc 5, - Kčs a tak mě na trénink vždycky vykopali (a dobře dělali).

V té době nemělo Judo nedostatek zájemců. Po čtvrt roce po náboru musel každý projít testem. Musel předvést pády, stojku na hlavě, hvězdu, přemet a polosalto. Kdo nezvládl, skončil. V ložnici jsem si hodil na podlahu peřiny a makal, takže jsem nakonec patřil mezi šťastlivce, kteří prošli sítem a byli přijati. Jiní skončili.

Spadnul jsem doprostřed tréninkového procesu. Žádný začátek od metodicky základních chvatů, zrovna se trénovalo tai-otoši. Trénoval mě Petr Hrabánek. Měl přenosnou nástěnku a na ní dvouhodinový trénink rozepsaný po pěti minutách. Trénovali jsme 3x týdně v Ekonomce. V létě se chodilo místo rozcvičky běhat, třeba na Karkulku, tam jsme si zahráli ragby s medicinbalem (někdo s ním vždycky běžel za trest). Když jsme běželi zpátky, Petr postupně zvyšoval taxu: poslední bude dělat 10-20-30-40-50 kliků. Kliky mě ničily, ruce jsem měl vždycky slabé.

Doma jsme museli posilovat, Petr zavedl izometrické posilovací cviky. Bezvadně fungovaly, ruce jsem posílil. Ta trénincích fungoval krutý režim. Kdo necvičil, dostal. Petr měl pletené kožené důtky, říkal jim Erik. Erikem jsme dostávali po hřbetě. Pak mu ho někdo ukradl. Tak nás řezal svým modrým páskem. Ten jsme mu taky zlikvidovali. Pak nás řezal klackem (každý jsme museli mít svůj, dělali jsme s nimi např. dřepy - drželi jsme je nad hlavou). 300 dřepů v kuse byl standard na konci tréninku, k tomu 50 kliků a břicho zakončené minutovým a delším držením v přednosu. Vydrželi jen ti nejsilnější. Kdybychom dneska takhle naložili dnešním dětem, tak bychom v klubu nikoho neměli...

Že to celé trápení k něčemu bylo, se ukázalo časem. Pár grázlů z ulice se také do juda přihlásilo, ale jednoduše ten záhul nevydrželi a po pár trénincích skončili. Pak jsem ještě dal do řepy největšímu rváči na Jihu, Kubelkovi. V dílnách mi o velké přestávce stříknul klih do obličeje. Tak jsem se s ním zbytek přestávky řezal. Roztrhnul mi kalhoty a dal mi ránu do sanice, takže mě ještě pár dnů huba bolela. Bitka skončila nerozhodně, řekl mi: "Stejně jsem tě zmlátil víc, než ty mě". Druhý den přišel se sádrou, měl zlomený palec. Takže vítěz jsem byl já !!! Od té doby jsem měl od všech klid. A k tomu jsem získal i dostatečné sebevědomí.

V té době chodili lidé jako Petr Bouše, Venca Chaloupka, Venca Zogata (šel k policii a pak si kvůli manželským problémům prostřelil služební pistolí hlavu), z mladších pak Pavel Vohlídal, Miloš Fratrič, Standa Musil. Poté, co skončil po úrazu Petr Hrabánek, nastala v oddílu trochu krize, trénoval nás postupně Miloš Mihovič, Tonda Daniel, pak oddíl převzali Ruda Herzik a Honza Geleti, kteří po funkcionářské linii raketově získali hnědé pásky, i když na ně podle mě neměli.

V sedmdesátých letech jsme jezdili pravidelně na soutěže do Karl-Marx-Stadtu do NDR (dnes Chemnitz). Jezdili jsme vlakem do Chebu a odtamtud motorovým rychlíkem Karlex. Tam se konal mezinárodní turnaj družstev, Werner Seelenbinder Turnier (nějaký za Hitlera popravený komunistický funkcionář). Startoval výkvět NDR, Maďaři, Poláci a Mariánky. Tuenaj byl na 2 dny, každý den jsme měli 4 utkání. První den jsme dostali od všech soupeřů nakládačku. Večer se v NDR vždycky jedno a pilo. Tak jsme se nešetřili. Pavel Vohlídal lámanou němčinou vysvětlil servírce, taková stará gertruda to byla, co je to Ajn Métr Bír. Na stůl se jich na šířku vešlo 11, a po těch šířkách jsme je tam kosili. Když už jsme všechno na dece prohráli, tak jsme si řekli, že jim aspoň ukážeme, jak se u nás pije. A že nám to šlo !!!

Pivo dělali asi z hnědého uhlí a mělo zářivě žlutou barvu. Spali jsme na koleji. Já jsem bydlel s Tondou Danielem. Ráno mě probudily hrozné zvuky. Tonda stál u umyvadla, krkal, a s huby mu občas vytekla žlutá anilínová barva, kterou barvili to pivo ...

Druhý den jsme nastoupili proti Maďarům, kteří první den všechno vyhráli. Zametli jsme je ze žíněnky. V životě se mi nepodařila taková Uči-mata. Někoho jiného z nás Maďar kousnul na zemi do ruky, dostal Hansoku-make. Nikdo nevěřil, že jsme je udělali. Pak jsme ještě někoho porazili a tak jsme neskončili poslední !!! Největší borci byli tehdy asi Pavel Vohlídal, Miloš Fratrič a Standa Musil.

V té době začali v NDR vyrábět v licenci lyžařské přezkáče adidas. (U nás byly jen takové gumovky s plechovou špičkou). Adidasky stály asi 270, - DEM (x 3, - Kčs) a nesměly se vyvážet. Samozřejmě si je několik našich borců koupilo a přišli za mnou, jak to převézt. Tak jsem zašel za ředitelem soutěže, jestli by mi nemohl vystavit potvrzení, že jsme je vyhráli jako cenu v soutěži. Vystavil. Pak jsme se dozvěděli, že to je Policejní prezident Karl-Marx-Stadtu...

Po Karl-Marx-Stadtu jsme navázali Freundschaft s klubem v Greizu. Šéfem byl Henz Klein, který učil na tamější sportovní škole. Němci jezdili k nám, my k nim. A nebyli tak nabouchaní jako Karl-Marx-Stadt. Pravidelně jsme jezdili na Sportovní den, který pořádal VEB Plasttechnik Greiz (něco jako Plastimat Tachov). Poprali jsme se, zúčastnili se sranda-disciplín i si zahráli fotbal. V bráně exceloval Zdeněk Šesták, který se snažil rozhodit německý útok (byli lepší a byli zvyklí běhat na velkém hřišti) pokřikem "Bitte nicht schiessen". Večer následovala vždy společenská akce v duchu německého gulášového socialismu, která neměla chybu.

Jako závodník jsem nebyl žádná hvězda. V dorostencích jsem byl druhý na krajském přeboru, v družstvech mužů na vysoké škole jsme v Praze za VŠCHT vyhráli Vánoční turnaj, jinak nic moc. Můj poslední "ostrý" start byl na městském přeboru v Praze, kde mě zdeklasoval Franta Jákl (+08.2010). Ve 13. vteřině mě hodil na Hiza-gurumu a udržel v Kesa. Tím moje závodnická kariéra skončila.

V prváku na vysoké škole v Praze jsem docházel na tréninky na Spoje Praha, kde trénoval Vladimír "Kazik" Lorenz. Byl to člověk, který měl za sebou bohatý život a třeba mě prokouknul jako malého kluka. Tak jak si mě tehdy otipoval, tak jsem asi i skončil. Celá léta jsme zůstali kamarádi a vždycky jsme si měli o čem povídat. Od druháku, kdy jsem se přestěhoval z Podolí na Strahov, jsem byl líný jezdit přes celou Prahu na tréninky a tak jsem se jen občas pral v rámci vysokoškolských soutěží, které pořádala Ing. Hříbková z VŠCHT. Na některých jsem se pral i dělal rozhodčího (v kimonu). Rozhodování v Praze nemělo tenkrát nijak vysokou úroveň, rozhodčí přišli bez saka a pískali jak trubky, pamatuji si, jak je na mé poslední soutěži za výkony prcal Petr Jákl st. a měl pravdu.

V roce 1973 jsem absolvoval školení trenéra IV. třídy, které jsem v roce 1982 rozšířil i na III. třídu. Pravdou je, že trénování (pedagogická činnost obecně) není mojí parketou. Přesto trénuji od roku 1982 dětičky v Mariánkách. Začal jsem s přípravkou II., po smrti dobrého kamaráda Arnošta Lindenberga, kterého v 09.1994 sejmulo auto u Chebu, jsem převzal jeho partu, tenkrát přípravku I., dneska trénuju mláďata spolu se Standou Šestákem, Zdeňhem Duchkem a Mírou Zolotarem.

V roce 1974 jsem absolvoval školení rozhodčích III.třídy, v roce 1983 II. třídy, 1988 I. třídy. Školili mě lidé jako Zdeněk Těšík, Tonda Kluz, Honza Reysser a další, kteří v té době byli na špičce jak jako rozhodčí, tak jako lidé. Doporučení na špičkovou rozhodcovskou dráhu jsem dostal od pozdějšího předsedy ČSJu Pepy Balcara (+) ještě za komunistů. V té době jsem si vytyčil za cíl dostat se do mezinárodních rozhodčích, abych někdy mohl vycestovat na západ. Asi by se mi to ale jen přes dobré rozhodování stejně nepovedlo, neměl jsem dobrý kádrový profil. Po revoluci tato motivace zcela odpadla. Od roku 1990 jsem v kádru Ústředních rozhodčích, dnes Národních rozhodčích. Rozhodování mě zatím baví, většina rozhodčích tvoří skvělou partu a na špičkových českých eventuelně mezinárodních soutěžích je vidět dobré judo.

Od roku 1992, od kdy judo existuje jako samostatný subjekt Budo-Club Mariánské Lázně, funguji i jako hospodář klubu. Po počátečních obavách, zda se budeme schopni uživit v podmínkách volné soutěže, se mi podařilo stabilizovat finanční situaci klubu, zejména díky hlavnímu sponzorovi Vytápění Mariánské Lázně, kde jsem měl z bývalého zaměstnání u Západočeských dřevařských závodů dobré vztahy se spolumajitelem firmy Petrem Jíšou. Syn druhého spolumajitele Ing. Jiřího Černého, který jeden čas dělal judo v K. Varech u Tondy Juštíka, byl také určitou dobu členem klubu a tak jsme měli vždy otevřené dveře. V roce 2008 však firmu prodali francouzské Dalkii, která má sídlo v Ostravě, a ta je naprosto lakomá, nepomohl ani dopis ve francouzštině jejímu generálnímu řediteli pro ČR.

V polovině 90. let, když už jsem opravdu neměl žádné ambice závodit, jsem se začal věnovat katám a zkouškám na dany. Byla to pionýrská práce, problém byl i sehnat materiály, podle kterých by se dalo cvičit. V Plzni se dany nepodporovaly, Jirka Dolejš je považoval za zbytečnost. Centrum kat bylo v té době v Ostravě, kde působil Honza Stankovič, Arpád Borbély, Jerry Pröll a další, z Čech se katám věnoval systematicky Jiří Vele v Trutnově.

S Martinem Schusterem jsme se pustili do nácviku a v říjnu 1995 jsme se po roční přípravě vydali s Martinem do Ostravy na seminář, kde jsem úspěšně u Honzy Stankoviče složil zkoušky na III.dan. Honza Stankovič pak necelé dva měsíce později tragicky zahynul při autonehodě, když se vracel s dětma ze soutěže. V protisměru usnul polský řidič a smetl vozíkem Stankovičovo auto ze silnice. Smutnou zprávu jsme se dozvěděli na doškolení ústředních rozhodčích.

V roce 1998 jsem složil zkoušky na IV.dan a 2001 na V.dan na semináři v Žinkovech. Tam jsem už cítil, že se cpu hodně vysoko a přesto, že jsem byl řádně přihlášen na ČSJu, bez osobní intervence Jiřího Dolejše by mě asi ke zkouškám nepřipustili. Přesto jsem měl v plánu si do padesátky udělat ještě VI.dan, neboli "šraňky". Jenže jsem si zranil koleno, prodělal jsem dvě operace a byl jsem na dva roky vyřazen z tréninkového procesu. V 2009 mi ještě sešroubovali tři krční obratle a tak už jsem "šraňky" ze svých plánů vypustil.

Ale stal jsem se členem Kolegia danů a navíc od roku 2008 rozhodčím na katy. Od r.2008 se koná díky Jiřímu Velemu MČR v katách. A tak aspoň takto zůstávám v těsném kontaktu s "výkonnostním judem pro dědky".

Zpět na začátek


Jaroslav STOKLASA (*1958)



(vzpomínky zaznamenány vlastní rukou v září 2010 k výročí 50 let juda V M.L.)

Na judo jsem začal chodit v roce 1968 spolu s Jirkou Bornem a Milošem Fratričem. Náš první trenér byl Miloš Mihovič, kterého jsem znal už přes muziku. Po vlažném začátku, příchodem Tondy Daniela, jsme zjistili, co je pořádný trénink. V té době jako trenéři fungovali Miloš Mihovič, Jan Geleti, Ruda Herzik, Pepa Wach, Tonda Daniel a Honza Švarc . Pro nás, jako děti, byly nezapomenutelné zážitky mezinárodní závody a sportovní soutěže v tehdejším NDR v Greizu. Závodili jsme společně s Milošem Fratričem, Pavlem Vohlídalem, Pavlem a Karlem Tesařem a mnoha dalšími. S judem, jako závodník, jsem skončil v roce 1973, protože mi to zakázal lékař ohledně operace krku.

K judu jsem se po VŠ vrátil v roce 1983 do nové tělocvičny u zimního stadionu, už pouze jako trenér a dotáhl jsem to na 1. dana. Žáky jsem trénoval s Ivanem Korolem do roku 1990, kdy jsem přešel jako trenér k plavání. V roce 1985 jsme s Ivanem úspěšně složili zkoušky na trenéra III. třídy, tehdy v tělocvičně na stadionu v Plzni. Nezapomenutelným zážitkem byl sloup uprostřed žíněnky. Jako trenér jsem s dětmi rád jezdil na závody, včetně závodů a sportovních soutěží v NDR a to památnou Š 1203. Mimojudistické aktivity organizované převážně Pepou Milotou neměly nikdy chybu, jó to byly časy. V této době působili jako trenéři Tonda Daniel, Honza Švarc, Zdeněk Šesták, Karel Tesař, Ivan Korol, Petr Janda, Pepa Milota, Karel Brusman, Boris Krasňuk , Pepa Kosnar.

V 80. létech jsem byl členem revizní komise TJ Viktoria Mar. Lázně a jedno volební období jsem dokonce působil jako člen revizní komise českého ústředního výboru svazu juda.



Zpět na začátek


Ivan KOROL (*1959)



(vzpomínky zaznamenány vlastní rukou v červnu 2000 k 40 let juda V M.L.)

Můj první kontakt s judem se uskutečnil kolem roku 1969 až 70 v Mariánských Lázních. Tehdy jsem s kamarády navštívil nějaký dětský karneval v Casinu a tam byla na pořadu i ukázka juda v podání místního oddílu. Hrozně se nám to líbilo a vyrazili jsme na nábor. V tělocvičně v Jihu jsme v teplákách absolvovali celý trénink kotrmelců pod vedení nějakého pokročilejšího zupáka. Cestou domu mi bylo v trolejbusu hrozně zle a venku jsem se pak vyblil z podoby.Tím skončilo první dějství a nikdo mě tam už neviděl to mi bylo nějakých 10 let.

Další kontakt přišel v době studií na střední škole v Mostě. Tam jsem se svým spolubydlícím Frantou Vláškem začal na podzim 1975 na internátě v tělocvičně cvičit judo a to už důkladněji. Trénoval nás ligový závodník za Tatran Prachatice Pepa Kuranda drobeček skoro 2 metrový a 100 kg. Hned od začátku jsem se stal jeho oblíbeným házecím panákem a díky tomu, že jsem musel padat z pěkný výšky, jsem se naučil velmi rychle padat. Pár měsíců se cvičilo na koberci pro gymnastiku. Po několika týdnech cvičení nás trenér vyslal do oddílu v Chomutově, za který jsme se rok prali a jezdili dvakrát v týdnu na trénink (cca 30 km). Tam jsem získal taky svůj první žlutý pásek.

Po té co jsme v Mostě založili pod RH Most vlastní oddíl se začalo trénovat na místním novém plaveckém bazénu v tělocvičně na ping pong. Než jsme si zasloužili žíněnku řezali jsme se několik měsíců na podlaze s kobercem Jekor.Všichni dobití a odření ale cvičilo se 3x v týdnu. Po roce a půl jsem měl oranžový pásek a v dorostu mi to docela šlo. Nezapomenu na svůj zápas s dorosteneckým reprezentantem Růněm z Meziboří na krajském přeboru. Byl sice menšího vzrůstu, ale o to širší v ramennou a jeho oblíbený chvat bylo šuple (uširo goši). Hned na začátku zápasu jsem mu nastoupil na bočák a on si mě přitáhl což se mu stalo osudným a letěl na ouči gari a pak jsem ho udržel. Dlouho mi to pak připomínal, ale já už byl o váhu výš takže jsme se už nepoprali.

Během závodění se mi taky podařilo v začátcích na závodech družstev potkat z reprezentantem Šeflem ze Sparty. V postoji mě nějak zešmoulil na zem a tam mě zmuchlal jako starý Rudý Právo, že jsem mu za pár vteřin odplácal.

Po maturitě jsem nastoupil na vysokou školu do Prahy(1979). První rok jsem cvičil málo, protože jsme byli na koleji v Neratovicích, můj parťák ze střední školy však byl v Praze na technice a tak jsem párkrát byl na tréninku na Karlově náměstí kde měla technika tělocvičnu na judo. Od druhého ročníku jsem už byl v Praze a mou domovskou tělocvičnou stal Tatran Praha ve Veletržní ulici.Tam sídlilo Judo Slávie Chemie a také zde probíhalo povinné cvičení sportovní specializace judo VŠCHT školy. Po prvních trénincích tělesné výchovy mi asistentka paní Hříbková navrhla jestli nechci ještě dělat trenéra v oddíle Tatranu Praha. A tak jsem absolvoval první trenérský kurz na Spojích u Kazika a začal jsem trénovat ve 20 letech oddíl dospělých na Tatranu. Byla to taková perfektní parta zájmových judistů, žádní mistři, ale lidi, které to bavilo a druhé fáze se odehrávaly v hospodě u Sojků, kde točili skvělou Plzeň v té době za 3, 90. V té době jsem se pral na různých vysokoškolských soutěžích, ale vždy to byly nižší soutěže a pouťáky žádnej vrcholáč na to nebyl čas.

Po vysoké škole jsem byl na vojně v Prachaticích na přelomu roku 1982 a 1983, zde jsem se párkrát dostal na trénink. Většinou na mě zbyl ramlík Drahoš, kterej měl hrozný hevery, takže se randori odehrávalo věčně bez kontaktu se žíněnkou to je ve vzduchu s občasným mezipřistáním.

Ještě před odchodem na vojnu jsem zkusil zajít na trénink juda v Mariánkách a to podruhé v životě, do školy Jih. V té době vedl trénink Zdeněk Šesták a abych pravdu řekl ani nevím kdo tam všechno byl. Zdeněk mě však okamžitě zatáhl na palubu mariánskolázeňského oddílu a do vojny jsem stačil i pár brigád na nové tělocvičně. Po příchodu z vojny jsem chodil pravidelně třikrát týdně trénovat do nové tělocvičny u zimáku a po nějaké době jsem začal trénovat s Tondou Danielem starší žáky. Jednu nebo dvě sezóny jsem měl co činit s partou Rozhoňové, Schuster, Barták, Katina, Zbyněk Šesták, Nevečeřal, Katina, Šišková, Vondráčková, Marek a Jitka Jandovi, Pečínka a další esa.

V roce 1985 mě nahnal Zdeněk nekompromisně na trenéra III. třídy po němž jsem vyfasoval nově vytvořenou skupinu mladších žáků. Cvičil jsem je jednu dobu s Jardou Stoklasou a starší žáky cepoval Tonda Danielů, Tomáš Janda a pak i nějaký pátek Honza Švarc. Dospělí v té době trénovali v neobvykle silné sestavě a obstojně nás honili nejdříve Zdeněk Šesták později s Honzou Švarcem a nakonec Tomáš Jandů. Trénovalo se velice intenzivně třikrát týdně, do toho byly ještě závody a se dvěmi tréninky žáků jsem byl v tělocvičně 5 x týdně.V té době chodilo cvičit a závodit neobvykle mnoho mužů a to už výše jmenovaní Švarc, Z.Šesták, T.Janda, K.Tesař, Brusman, Lindenberg, Karban, Kosnar, Brtník, bráchové Košařové, Chalupa, Mališka, Pohořalý, později přišli ze sebeobrany Zolotar, Duchek, P.Milota, Jokel a další.

V druhé polovině 80 let jsme jezdili každý rok na sportovní den do Greizu v NDR kde se konal turnaj v judu a různé sportovní soutěže ve stylu dětského dne pro dospělé. Večer se pak konala zábava s neskutečnou žranicí. Myslím si, že na to teď i všichni bývalí němečtí soudruzi vzpomínají se slzou v oku. V Greizu jsem se Zdeňkem Šestákem a partou 6 žáků absolvoval týdenní soustředění kdy jsme trénovali dvoufázově a večer byla pro trenéry neméně náročná fáze třetí.

Nejlepší zážitek závodnické kariéry byly závody v Sokolově kde se konal nějaký turnaj družstev z kraje. Zdeněk Šesták postavil dvě kompletní družstva mužů a když chtěl ještě ze zbytku postavit třetí, tak ho už hlavní rozhodčí Slepička vyhnal. Při utkání našeho A družstva s družstvem Karlových Varů nachytal Zdeněk Varáky při švindlu s nasazením závodníka o dvě váhy výš a místo Tondy Juštíka mladšího musel do plusky nastoupit Tonda Juštík starší, jak bylo zváženo. Deset minut se bandážoval a kasal se, že to v pohodě odchodí. Proti tomu však byl náš borec Pepa Kosnar, který se po létech zase vrátil trochu cvičit. Přesto, že měl 114 kg, neztratil svou techniku a v první minutě Juštíka hodil na juko na učimatu. Po půlminutě to zopakoval, ale to už na ipon s takovou razancí, že se otřásla tělocvična. Vypuklo samozřejmě nevázané veselí a Juštík, který do té doby řval jako tur, seděl po zbytek soutěže v koutě a ani nepípnul.

Prát jsem se vydržel do 26 let, kdy mi začaly vypovídal službu kolena a pořídil jsem si manželku. Na mojí svatbu přišla taky silná delegace judistů a Zdeněk mojí čerstvé manželce řekl "Nemysli si že ho budeš držet doma". Moje žena se naštěstí s judem smířila a v krizových chvílích jsem měl pro ní alespoň útěchu "buď ráda, že nechodím po hospodách".

Po ukončení závodnické kariéry jsem se věnoval už jen trénování, udělal jsem si v 89-tém trenérské zkoušky II. třídy, zkušebního komisaře do III. kyu a první dan a rozhodčího III.třídy. S Karlem Tesařem jsme trénovali žáky, protože začátkem 90 let skončili s trénováním Honza Švarců, Tomáš Janda i Zdeněk Šesták a museli jsme skupiny přeházet, přípravku vedl T.Daniel a mladší Arnošt Lindenberg. Po tragické smrti Arnošta Lindenberga v 94-tém si vzal Karel po něm mladší a mláďata a na mě zbyli ti nejstarší. Koncem roku 1994 se vrátil z vojny Martin Schuster a od té doby spolu trénujeme žáky a dorostence. Martin se po svých rošťáckých začátcích vypracoval na perfektního trenéra a rozhodčího a už mu do trénování moc nekecám, protože k závodění má blíž i přes své rozhodcovské zkušenosti. Za dobu našeho společného působení se podařilo dotáhnout do republikové žákovské špičky Sloupa, Kupku, Bernarda, Zháněla, Guzylaka, J.Volčíka, Elbrse, Sazimovou Tauerovou pak Lindenberga, Vlka, Kóšu, D.Dostála, Budaye, L.Janů a další ne tak úspěšné, ale dobré v kraji.

S Judem jsme v 90 letech hlavně přičiněním Arnošta Lindenberga uspořádali letní tábory postupně v Úterý, Ostrovci, pak už bez Arnošta v Orlovicích s Plzeňáky, a dvakrát na Betlému. Na prvním táboře byla i žíněnka na cvičení ale to postupně přecházelo do ježdění na kolech. Od roku 1998 jsme začali jezdit puťák na horských kolech a to Šumavu a Křivoklátsko. Za poslední léta se už dospělí vůbec neperou, ale hrajou fotbal, což pro mě není a tak cvičím alespoň s mládeží, na aikidu a občas vyjedeme houfně na kolo. Bavilo mě víc útočnější judo a s věkem boj v postoji přešel na zem, teď ve 40 mě baví víc trenéřina než rozhodcování. Za 25 let mi judo dalo hodně a vůbec toho nelituji, že jsem podruhé začal.

Zpět na začátek

Martin SCHUSTER (*1973)



(napsáno r. 2002 po vytrvalém tlaku předsedy klubu vlastní rukou)
S judem jsem začínal někdy kolem roku 1980 (v 7-mi letech). První kontakt jsem měl stejný jako Antonín Daniel - přes fotbal. Rodiče se mnou zašli do tělocvičny ve škole Jih, kde se v zimním období konaly 2x týdně tréninky fotbalistů TJ Viktorie a po těchto trénincích začínali judisté. A tak se nějak stalo, že jsem najednou místo na fotbal začal chodit na judo.

První judistické časy byly dost krušné. Přípravku vedl B. Krasňuk a vůbec se se skupinou nejmenších nemazlil. Vždycky po té, co jsme s vypětím všech sil pomohli postavit žíněnku a natáhnout na ni plachtu, začali na dece cvičit Ti starší a my nejmladší šli dělat pády na palubovku tělocvičny v Jihu. Naštěstí se však začala tvořit nová skupina přípravky, kterou pak začal trénovat Tonda Daniel.

V té době se mnou cvičili bráchové Rozhoňovi - Karel a Marcel, sourozenci Jandovi - Jitka a Marek, Lenka Vondráčková, Radek Barták, Petr Martínek, Olda Skřivánek, Marika Šišková s bráchou, Alice Kaletusová, Tomáš Pečínka, Honza Švarc mladší, bráchové Šestáci - Standa a Zbyněk, z těch starších Dan Svoboda, Chaloupka, Roman Nováček, Martin Katina atd.. Z této doby mám jeden velký zážitek - už od 8 let jsme jezdili s těma většíma po závodech. Pro nás v přípravce vždy rozdělili tatami na čtyři stejné díly a prali se vždy čtyři utkání najednou a to jenom na zemi a vyhrál vždy ten, který toho druhého tak nějak udržel. Z té doby měla většina z nás první diplomy. Kuriozitou také bylo, že v tělocvičně plzeňských stál sloup přímo uprostřed tatami (obalený žíněnkami) - to se ještě jezdilo do tělocvičny pod tribunou stadionu ve Štruncových sadech.

Od roku 1983 jsme začali cvičit v nové tělocvičně u zimního stadionu. Tréninky vedl stále A. Daniel, na závody s námi jezdili ještě Pavel Martínků, Stoklasa, A. Lindenberg, Míra Láska a předevšém Zdeněk Šesták. Ten v té době byl předsedou Krajského svazu juda. A. Lindenberg a Stoklasa se střídali v řízení Škody 1203, která nás vozila na vzdálenější závody a to pak byla vždycky loterie. Někdy se škodovka rozbila po cestě na závody, někdy došel benzín - jako jednou v noci v nějaký "díře" někde u Teplý, někdy jsme zůstali stát na cestě zpět ze závodů. Ale ani cestování vlakem nebylo špatné. Nejlepší byla vždy cesta motorákem do Varů. Jednou jsme vyjeli z tunelu a R. Nováčků měl od kluků po parádní bitce roztržené kalhoty od rozkroku až po kotník.

V té době začaly tréninky houstnout (myslím že až na 4 x týdně) a někdy kolem roků 1984-85 nás začal trénovat Tomáš Janda. V té době měla většina z nás 5. nebo 4. Kyu. Tréninky dost přitvrdily a k technice se přidalo honění fyzičky. Každý týden i v zimě běh kolem Mariánek, většinou z tělocvičny na Prelát a přes Karkulku a Krakonoš zpátky. Pak hodina intenzivního juda. Co si tak vzpomínám, všechny to hrozně bavilo - asi to s námi Tomáš uměl. V té době jsme jezdili po turnajích v celé republice, do NDR /Greiz, Jena apod./ a tak podobně. Většina z naší party už měla medaile z okresních i krajských přeborů, z VC - oblíbená byla především VC Mělníka, a ti nejlepší i medaile z MČR ČSR ale i ČSSR. Pro dnešní judisty by bylo asi překvapení, když by se měli pro velkou členskou základnu na krajský přebor probojovat přes místní a okresní přebory. Několik nás začalo dojíždět občas na tréninky do Plzně k Jirkovi Dolejšů. Déle dojíždět však vydržel jen K. Rozhoň, který pak šel do Plzně na průmku, ale ve třeťáku toho nechal - našel si jiné koníčky. Vzpomínám si, že jsme byli s výběrem západočeského kraje pod vedeném buď Dolejše nebo Šístka několikrát na velkých turnajích v bývalém východním Německu - říkali tomu snad mládežnická olympiáda. V té partě byli super judisti jako P. Přinda - ten nás vždycky všechny zbil a nepomatuju se, že by ho z kraje někdo na závodech porazil - dále Šicker, Šimsa, Šístek mladší, Piontek, Dušek, z karlovaráků Hák a další.

Z této doby nesmím zapomenout na pravidelné judistické tábory v Železné Rudě na Šumavě. Tábory pořádali každý rok "chebáci" pod vedením Josefa Mošny a Ládi Mikliše a brali s sebou vždy i nás mariánskolázeňské. Na tomto táboře jsem byl snad 6x, snad někdy v letech 82-88 ? a jsou to judistické okamžiky, na které vzpomínám nejraději. Tábory se konaly o letních prázdninách, na začátku se vždy postavilo venkovní tatami z pilin - první týden cvičení jako do peřinky a druhý týden jak na betonu. Trénovalo se 2x denně a když bylo pěkně, tak se na rozpálené dece nedalo ani stát. Spousta výletů, koupání a nočních akcí - prostě super. Na táborech jsme se skámošili se současnými chebskými trenéry Petrem Mošnou, Martinem Miklišem, Láďou Čechem a Vencou Honomichlem. Na posledním táboře mě také Josef Mošna odzkoušel na 2. Kyu.

V roce 1987 jsem odešel na průmku do K. Varů. Rok 1988 jsem strávil u Antonína Juštíka ve Hvězdě K. Vary. S "varskou" partou jsem se znal ze závodů a soustředěních a tak to docela šlo - no tedy až na A. Juštíka. Kdo ho zná, tak ví jak to myslím. Poslední dva roky 89-90 jsem cvičil u Vojty Boučka a M. Horáka, kteří vedli judistické tréninky na mém intru. Bylo to tak trochu zájmové judo, žádné honění a myslím, že jsem měl po Vojtovi Boučků nejvyšší pásek, to bylo fakt dost dobrý.

Po návratu do Mariánek jsem začal v roce 1991 chodit na tréninky dorostu, které vedl A. Lindenberg a kde se začala scházet naše stará dobrá parta. Ale chuť závodit tak nějak vyšuměla, a tak jsem začal na popud I. Korol a K. Tesaře pomáhat se žákovským manšaftem. Myslím, že jsme se jim tam ze začátku s R. Bartákem dost překáželi.

V roce 1992 nás Karel Tesař společně s Karlem Rozhoňem a Lenkou Vondráčkovou natlačil na zkoušky na I.kyu a hned následně nás přihlásil na zkoušky rozhodčích III. třídy. Ve stejném roce jsem si udělal kurz trenéra III. třídy. K. Rozhoň s Lenkou Vondráčkovou toho moc neodpískali a brzo rozhodování nechali. Karel Tesař mě jako šéf rozhodčích západočeského kraje v dalších letech tak nějak jemně a šikovně nasměrovával a vmanévrovával přes školení rozhodčích II. třídy v Plzni na školení rozhodčích I. třídy v Brně až jsem i jeho zásluhou v roce 1998 jako jeden z nejmladších rozhodčích v republice vstoupil do sboru ústředních rozhodčích. Vstup mezi ústřední má pro mě i jednu nezanedbatelnou výhodu a to účast na turnajích seniorských kategorií nejvyšší třídy A, na univerzitní mistrovství světa, na ME apod. což zaručuje kontakt s vrcholovým judem v době, kdy už nezávodím. Od roku 1995 sedím z rozhodnutí ostatních v klubu na postu jednatele klubu.

Souběžně s rozhodováním začalo i mé období trénování mládeže. S trénováním jsem začínal na podzim 1992 ve skupině mladších žáků jako pomocník I. Korola a K. Tesaře. Pak došlo na dělení skupin a vyfasoval mě jako pomocníka I. Korol do skupiny mladších žáků. V té době se formovala skvělá parta mladých judistů D. Sloup, V. Elbrs, J. Volčík, M. Zháněl, L. Kupka, P. Hrůza, P. Guzylak, J. Dostál, J. Kovacs, L. Sazimová, K. Tauerová, H. Trousilová, K. Virtová. I díky této partě mě trénování chytlo a začal jsem jezdit i jako doprovod na závody. Když výše uvedená parta přešla do vyšší věkové kategorie, došla k nám i další super partička mladších žáků L. Buday, L. Janů, P. Kóša, M. Vlk, A. Lindenberg, D. Dostál. Z většiny mladých se postupně stali šikovní judisté a tak jsme od roku 1992 každý rok přivezli z MČR nějakou medaili a vyvrcholením byla bronzová medaile K. Tauerové na MČR žen v roce 1997 a její účast v rámci reprezentace ČR na turnaji nejvyšší kategorie "A" pod názvem ARAL CUP PRAHA 1997 (50 zemí z celého světa). To byla fakt bomba na provinční klub. V další vlně k nám dorazili bratři Krocové M. a L., J. Štrunc, K. Peter, T. Kupka, J. Šimánek, R. Janů, P. Plšek a mnoho dalších mladých. Od roku 1998 trénujeme s Ivanem Korolem všechny závodní kategorie od mladších žáků a žákyň, starších žáků a žákyň, dorostu, juniorů a také pár mužů. Občas toho máme plný zuby, protože je to neuvěřitelně náročné na čas a Ivana obdivuji, že to celý ty roky dokázal táhnout. Stejně tak i kluky z přípravky Zdeňka Duchka a Míru Zolotara - ti snad vedou přípravku co si pomatuju. Po drezůře mladých pak už zbývají síly pouze na pravidelné fotbalové čtvrtky a postupem času čím dál víc dospěláky chápu, že už se jim judo cvičit nechce a tak je ve fotbálku podporuji. Přesto ale skoro každý rok pocvičíme s K. Tesařem a I. Korolem nějakou tu katu a jednou za čas to jedeme někam předvést. U Karla Tesaře to zatím skončilo 5.DANem, ale prý do jeho 50-tky stihne i "šraňky" - 6.DAN. To zase budu uke. Ach jo !?! Ivan to dotáhl na 3.DAN a já taky. My dva však už s katama končíme - myslíme, že už toho bylo už dost.

Naštěstí nejenom judem je náš klub živ a tak musím vzpomenout i aktivity přímo nesouvisející s judem jako sportem. Skvělé jsou pravidelné společensko-sportovní akce - každoroční srpnový orientační memoriál ještě žijícího Pepy Miloty, pravidelné rozlučky se sezónou v lomu u Hleďsebe, občasné oslavy všeho možného včetně silvestrů, poslední dva roky turnaj v kuželkách atd.

Samostatnou kapitolou jsou tábory. Ještě s Arnoštem Lindenbergem v roce 1993 v Úterý a 1994 v Ostrovci u Zbiroha (to už si vzpomenou i mladší na otravu z jídla a následné komplikace), 1995 v Orlovicích s plzeňskýma (v rámci juda jsem získal 1.DAN - zkoušel Jirka Dolejš a bylo to hustý), 1996 a 1997 - to už se nám do táborů jako hlavní náplň začal vtírat fenomén jménem MTB - Betlém u Teplé ( v roce 1997 - Karel Tesař si utrhl po pádu z kola rameno a ukončil tábor v mariánskolázeňské nemocnici).

V dalších letech už se jednalo pouze o bikové tábory:

první putování po české republice v roce 1998 - ŠUMAVA
druhé putování v roce 1999 - KŘIVOKLÁT - KARLŠTEJN
třetí putování na MTB v roce 2000 - ČESKÝ RÁJ
čtvrté zatím poslední putování v roce 2001 - JIŽNÍ MORAVA
a tento rok zase, již po páté a to po KRUŠNÝCH HORÁCH již v červenci
Zpět na začátek

Pepa MILOTA(*1958)



(podle vlastních vzpomínek zaznamenal sám)

Můj první kontakt s Judem v Mariánských Lázních byl v létě před prázdninami roku 1973, kdy pořádali fotbalisti místního SK na Krakonoši soutěžně zábavní večer. Na plakátu jsem si přečetl, že tam bude hrát country kapela, bude tam nějaká ukázka sebeobrany a bude probíhat soutěž ve znalosti historie Mariánek. Celé se to konalo na počest nadcházejícího světového sjezdu socialistické mládeže v Berlíně. Bylo mi tenkrát 14 a půl a protože to bylo večer tak jsem přemluvil mámu aby mě pustila a navíc tam táta dělal fotbalistům pořadatele. V první pauze soutěže nastoupila parta maníků 7 či 8 a spustili trempírnu ve stylu Greenhorns což celkem šlo. V ansamblu jsem poznal Borise Krasňuka, který hrál na 12 ti strunnou kytaru a zpíval. Znal jsem ho ještě ze školy Sever kde dělal pionýrského vedoucího v kroužku, kam chodila většina naší třídy. Já v té době chodil do konkurenční zálesácko-ochranářské party. V další pauze soutěže byla ukázka sebeobrany. Nastoupili tam Tonda Daniel a Karel Tesař, které jsem v té době neznal jménem jen od vidění. Začali nejprve pomalu a pak teprve na ostro útok s protiakcí. Střídali se při tom aby to nevypadalo, že je jeden lepší a druhej je jenom otloukánek. Na závěr předvedli útok opravdovým nožem a likvidátor útoku, už nevím kdo to byl, vzal útočníka takovým způsobem, že ho hodil na nedaleký stůl pupíků z SSM, kde něco shodil a rozlil. Myslím že to mělo docela dobrý úspěch podle vzdechů v sále. Po letech jsem se dozvěděl, že v té skupině hrál i Karel Tesař a během večera několikrát přidávali jednu písničku, neměla špatnou melodii, takovou trempskou. V té písni se zpívalo o tom jak jedou do Berlína na festival ve vlaku s kytarou ve vaku. Hezký verš.

Do Juda jsem začal chodit v roce 1983 k Borisovi Krasňukovi na sebeobranu s Mírou Zolotarem a Zdeňkem Duchkem. Po čase jsem když jsem si myslel, že už jsem základy jakž takž zvládl jsem se tak trochu vetřel do oddílu dospělých kam chodil můj kamarád Janek Bartoš, který nebyl taky žádný judista, takže jsem si myslel, že by mě nemuseli vyhodit. Za těch několik let co jsem do oddílů juda chodil se tam vystřídaly v podstatě dvě vlny. V té první chodili převážně samí dospělí chlapi vesměs trenéři a závodníci jako například Zdeněk Šesták, Honza Švarc, Karel Brusman, Tomáš Janda, Jarda Stoklasa, Pepa Kosnar, Láďa Strnad, Franta Pohořalý, Karel Tesař, Franta Brtník, Ivan Korol, Míra Zolotar, Zdeněk Duchek, Míra Láska, Pepa Karban, Pepa Košař a další.

Myslím, že v té době jsem pochytil něco málo judistických grifů, které používám dodnes. Samozřejmě, že judista nikdy nebudu, protože začít s judem až po 25 roce není zrovna nejdřív. Po tréninku jsme jednu dobu obvykle mazali do Šumavy, ke Švandovi nebo do Eldoráda, abychom ještě stihli nějaký ten škopek. Vzpomínám si jak jsme jednou s Tomášem Jandou hnali napřed a v Šumavě u Starý Rifle, jak obsluhující dámu příhodně jednou pojmenoval Tomáš Janda, jsme objednali i pro ostatní asi 15 piv. Vypili jsme každý jedno, pak jsme začali pít druhý a nikde nikdo, musím říct, že mi nebylo dvakrát nejlíp při představě, že to budeme muset za hodinu všechno vypít, i když po nás místní štamgasti vrhali obdivné pohledy. Naštěstí ti blbci přišli asi po půl hodině takže jsme to nakonec v pohodě zvládli.

Sprchování po tréninku byla taky samostatná kapitola. To jsme se vždycky všichni nahrnuli do sprchy a nebylo tam k hnutí. Jednou tam vletěl Tomáš Jandů, pustil kohoutky a kurník vono to teče studený. Pak za chvíli povídá, hurá už teče teplá voda, to mu ale Karel Brusman chcal na nohu.

Nemůžu se nezmínit o jedné tragické události, která se na judu stala. Olin voják z Hulína, se zeleným páskem dostal při tréninku infarkt nebo zástavu srdce, ze kterého se pak v nemocnici neprobral. Dost nás to všechny tenkrát vzalo.

Po řekněme generační výměně začala éra více či méně talentované mládeže a dorostu. Tréninky v té době vedl Tomáš Janda a považuji za čest, že jsem mu dělal nejčastěji figuranta. Jednou se vrátil ze školení trenérů v Praze, a že prý ukáže co jim ukazoval reprezentant Sosna. Ten chvat mu prý ukázali v Japonsku na Kodokanu. Nabral si mě, hodil mě na učimatu či něco podobnýho a jak mě tak zatloukal na žíněnce tak mi dal loktem do hlavy perfektní enpi-uči. No málem mě ten blbec tenkrát přizabil. Od tý doby když chtěl něco demonstrovat, tak jsem mu říkal, hlavně ne to co dotáhl Sosna z Kodokanu. S kondičkou jsem na tom nebyl tehdy nejhůř, ale za dobu co jsem chodil na judo se nikdy nedřelo tak jako za Tomáše. Ten hlavně honil svojí Jitku, která dosáhla slušných výsledků a Marka, který se však co do přístupu k judu příliš nepotatil. Z té generace, kromě již zmíněných Jitky a Marka Jandových tam chodili Marcel a Karel Rozhoňové, Lenka Vodráčková, mladej Honza Švarc, Martin Schuster, Šárka Šrůtová, Marika Šišková s bráchou, Tomáš Pečínka, Radek Barták, Dan Svoboda, Hynek Zajíček, Láďa Křivánek. Můj nejoblíbenější tréninkový partner byl nezmar Franta Pohořalý.

Za těch několik let vzpomínám i na takzvané pravidelné ukončení sezóny, která se konala různě, např. na hřišti v Drmoulu, nebo na výroční schůze na Bellevue. Začátkem března 1990 jsem dostal ledvinový záchvat a čtrnáct dní na to jsem měl v Karně pracovní úraz oka, což mě vyřadilo na rok z jakékoliv sportovní činnosti. Ten rok jsem docházel do Juda jenom občas a to pouze na třetí fázi do restauračního zařízení, to abych neztratil kontakt po dobu rekonvalescence.

Zpět na začátek


© 2010 • BUDO-CLUB Mariánské Lázně• Všechna práva vyhrazena

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat